Ty jsi moje světlo: kapitola XX., jednání druhé

19.03.2021

Předchozí: kapitola XX., jednání první


Nikolaj zachoval ledový klid. Uvolnil Anastázii z pout. Bezvládně mu klesla do náruče. Vynesl ji z ohně a opatrně položil na chladnou zem. Teprve pak se obrátil ke knězi.

"Věděl jsem, že přijdete," promluvil Krun.

"Přišli jsme ti zakroutit krkem."

"Pán vás vidí a potrestá vaše hříchy. Možná si myslíte, že jste nade mnou vyzráli. To je ale hluboký omyl, démone. Budete se škvařit v pekle."

"Zato ty budeš trpět už na tomto světě, knězi," zavrčel Nikolaj. "A až tě zabijeme, nepřijde vůbec nic. Žádné nebe. Tvůj pán neexistuje, stojíš proti nám sám."

"Dost bylo těch rouhačských řečí, démone. Tvůj trest se blíží."

"Tak pojď," vyzval ho Nikolaj. Točila se mu hlava a kdesi hluboko uvnitř se rozpadal na kusy. Byl to přirozený následek Stribogova probuzení po boji ve strži. Nikolaj měl zatím dost sil udržet ho na uzdě, teď však všechnu kontrolu vědomě zahodil. A bůh se rychle hlásil o slovo.

Předej mi vládu, smrtelníku. Dobře víš, že jen já ji můžu zachránit.

A ty dobře víš, že už dávno nejsem smrtelný, připomněl mu Nikolaj. Nijak se však nebránil, když bůh přebíral vládu nad jejich společným tělem. Dělej, co musíš.

Vzápětí se s ním svět zatočil. Jen zázrakem neupadl. Čas udělal prapodivný kotrmelec, natáhl se a pak zase zrychlil a Nikolaj najednou hleděl na vlastní ruce s podivným pocitem, že nejsou jeho.

Vítej zpátky, ty bastarde. Nechyběl jsi mi.

Bůh se jen zachechtal.

"Chtěl jsi nám vzít něco, co je naše, smrtelníku," řekl Nikolajovými ústy. "Za to zaplatíš."

+++

Ty jsi moje světlo, Pane. Veď mě a dej mi sílu zničit tvé nepřátele.

Hranice hořela vysoko, ale nikdo na ní nestál. Noc plnil křik raněných a umírajících. Zlo znovu udeřilo na Blatouch a zdálo se, že i tentokrát vyhraje.

Ty jsi moje světlo, Pane. Ty jsi můj ochránce, ruka, která mě vede. Dej mi sílu vykonat tvou vůli.

Krun si ta slova opakoval jako mantru. Cítil, jak masa světla v něm mohutní a dere se ven. Pán stál při něm. Nic ještě nebylo ztraceno.

"Tak pojď, démone!" vyšel starému muži v ústrety.

Ale než se stačili střetnout, moc proudící z Krunovy hrudi zesílila natolik, že ho srazila na kolena. Jako by to jasné světlo, které ho celou dobu hnalo dál, příliš narostlo a už se nespokojilo s pouhou křehkou lidskou schránkou.

Ty jsi moje světlo, Pane.

Přestával cítit vlastní tělo. Do jeho mysli dralo cosi cizího.

Veď mě a dej mi sílu.

Zvrátil hlavu a vykřikl.

Prosím, Pane...

A pak démon promluvil.

+++

Svět byl plný vůní, zvuků a barev, které Stribogovi dlouhá staletí odpírali. Krátké okamžiky, kdy mu Nikolaj dříve předal vládu, se nedaly v žádném případě srovnat s tím, co prožíval teď. Konečně mohl sám dýchat, jednat, existovat.

První věc, kterou udělá, bude, že toho lidského červa vymaže z povrchu zemského.

Kněz na něj cosi křičel a Stribog slyšel sám sebe odpovídat. Bylo tak těžké formulovat slova v lidském jazyce. Vzápětí ho zasáhla vlna moci tak silné, že zavrávoral.

Zaváhal. Nikolajovým prostřednictvím si o knězových schopnostech udělal představu už dříve. Vždycky ho ale považoval jen za nadanějšího smrtelníka, který se omylem spojil s něčím, co nechápe, a stopa té cizí moci z něj brzy vymizí. Žádný člověk nemohl rozkazovat takové síle a zůstat naživu.

Teď, když se s Krunem sám střetl, poprvé zapochyboval. To, co ze smrtelníka vyzařovalo, se víc než čemu jinému podobalo Stribogově vlastní podstatě.

Kdo jsi? Proti čemu to stojíme?

Kněz dál pohyboval rty, ale slova už z nich nevycházela. Klesl na kolena. Bílé světlo, které z něj proudilo, připomínalo záři druhého slunce. Bodalo do Striboga tisíci ostrých jehel a spalovalo ho nemilosrdným, smrtícím žárem.

Co jsi zač? Jsi smrtelník, nebo jeden z nás?

Cítil, jak Nikolaj kdesi na okraji jejich společného vědomí sténá a naříká. Pro něj bylo knězovo světlo mnohem strašnější než pro Striboga - bylo přesným opakem moci nemrtvého, tím, co kdysi roztrhalo tmu a téměř ji zahubilo. Bůh ho zatlačil hlouběji. Chápal ten strach, ale kvílení starého muže ho jen rozptylovalo.

Vykročil knězi vstříc.

Co jsi zač? opakoval. Jsi přítel? Jsi jeden z nás? Ukaž se mi.

Bylo to už tak dlouho, co se setkal s někým svého druhu. Jako většina bohů byl i Stribog žárlivý a samotářský, dlouhé osamění v něm však probudilo zvědavost.

Udělal další krok a vztáhl ke knězi ruku.

Ukaž se mi...

A z Krunových úst vyšla slova, která patřila někomu jinému.

+++

Křičel, přestože už neměl hlas. Jeho mysl natahovali na skřipec a Krun rychle ztrácel ponětí o tom, kdo je.

Pane, smiluj se.

Zavřít stavidla toho ohromného proudu moci, který jím procházel, už dávno nebylo možné. Do víček pevně semknutých k sobě ho bodalo ostré bílé světlo. Kousek po kousku ztrácel všechno, čím byl.

Jeho myslí prolétaly střípky vzpomínek. Dětství, laskavý dotek matčiny ruky, otcův úsměv. Hluboké lesy obklopující jejich dům, šumění stromů a zurčení potoka. Útěcha, kterou už od dětství nacházel v Písmu. Hluboké uspokojení, když ovládl umění čtení a psaní, a naděje, že boží lásku přinese i ostatním.

A pak příchod do Blatouchu. Inka. Temné myšlenky, výčitky svědomí. Noc duchů. Oheň, krev a smrt. Hořící chrám, dotek Pána, jeho promluvy ke stále se rozšiřujícímu zástupu věrných. Spalující touha po pomstě. Upřímná snaha ochránit všechny, kteří se ho rozhodli následovat, kteří na něj spoléhali, když už jim nezbyl nikdo jiný.

Křik čarodějnice. Rudý měsíc. Vlčí vytí.

A šílené oči démona, který se krok za krokem přibližoval.

Co jsi zač? ptal se beze slov a Krun chápal, že ta otázka nepatří jemu. Vzápětí se uvnitř něj samotného začala formovat odpověď. S každým slovem, s každou slabikou se to, co bývalo otcem Krunem, ztrácelo, splývalo to v jedno s tou nesmírnou cizí bytostí, která se chystala promluvit jeho ústy.

Krun se naposledy trhaně nadechl. Jeho slepé oči viděly jen bílé světlo. Nic už ho nebolelo. Všechno utrpení, všechny lidské zármutky byly pryč a na jejich místo nastoupil jen nekonečný klid.

Splnil svůj úkol. Pán ho konečně přijal.

S tím pocitem se Krunovo vědomí ztratilo docela a jeho tělo ovládla zcela nová síla.

+++

Stribog dobře poznal ten moment, kdy se smrtelník vzdal a ta druhý bytost převzala kontrolu. Poryvy bílého světla ještě zesílily. Kdo jsi? opakoval. Opatrně se dotkl divokého cizího vědomí.

A okamžitě se stáhl.

To, co ovládlo Krunovo tělo, se mu podobalo víc než čemukoliv smrtelnému, a přeci to bylo odlišné v každém smyslu toho slova. Stribog cítil hněv druhého vědomí, jeho slepou zuřivost. Mělo v sobě žárlivost vůči čemukoliv, co by se mu mohlo podobat, a krutost vůči těm, kdo stáli níž nebo se odvážili stavět na odpor. Spolu s tím však Stribog cítil i vřelou lásku k poslušným, zvláštní druh pochopení pro osudy smrtelníků - něco, co on sám nikdy neměl.

Cizí bytost k němu napřela své vědomí v gestu, které mohlo být stejně přátelské jako výhružné.

Já jsem...

Doříct už nestihla. Stribog překonal posledních pár metrů a jedním pohybem zlomil tělu otce Kruna vaz.

Padlo na zem jako loutka, které někdo přestřihl provázky. Cizí bytost, která skrze něj vstoupila do tohoto světa, se s nářkem stahovala zpět. Teprve jak mizela, začínal Stribog chápat její skutečnou nesmírnost: zatímco sám se pohodlně vešel do jednoho smrtelného těla, její přítomnost v knězi byla jen zlomkem všeho, co představovala.

Teď však rychle ustupovala a v následujícím okamžiku už bylo po všem. Stínoví netvoři se stále krmili na svých obětech, ale Stribog nic z toho nevnímal. V jeho světě panovalo dokonalé ticho.

Nikolaj se jen pomalu vracel z hlubin nevědomí. Jeho první myšlenka patřila Anastázii.

Už chvíli byla při vědomí. Když se k ní sklonili, otevřela oči a usmála se takovým způsobem, že se oba zachvěli. Sevřela jejich ruku. Pomohli jí posadit se a vstát. Tvář měla stále zbrázděnou bolestí, ale nezdálo se, že by utrpěla trvalou újmu.

Zadívala se jim do očí. V těch jejích byl vepsán hluboký smutek.

"Omlouvám se," špitla.

Zprvu ani jeden nechápal. Vzápětí však za sebou uslyšeli kroky. Když se otočili, zjistili, že je z okraje vesnice pozoruje vlkodlak.

+++

Jeho paní volala, a to volání přehlušilo i vábení měsíce a nechuť, kterou v něm vzbuzovala zbořená vesnice. Byl to zvláštní pocit, až příliš lidský, příliš úzce spojený se vzpomínkami, kterým jeho zvířecí mysl nerozuměla. Hlas jeho paní ho však přiměl i přesto do Blatouchu vstoupit.

Zdálo se, že už je po boji. Na zemi leželi padlí a jeho služebníci, šedé stíny jeho předchozích obětí, netečně bloudili od jednoho k druhému. Hranice stále hořela, přestože už na ní nikdo nestál, a dole pod ní leželo tělo v kněžském rouchu.

A pak ji konečně spatřil. Opírala se o starého muže, který na něj hleděl s děsem v očích. Vypadala tak křehká, nádherná jako sen, a přeci silná. Její hlas ho k sobě vázal podoben ocelovému lanu. Kdesi hluboko v ní se ukrývala vlčice, vůdkyně smečky.

Jsem tady, paní, sklonil hlavu a ona se usmála.

"Věděla jsem, že mě nezklameš," řekla. To bylo poprvé, co doopravdy slyšel její hlas. Rozechvěl ho blahem. V její blízkosti bylo náhle tak snadné zapomenout na volání měsíce a poslouchat jen to, co si přála ona.

Setřásla ze sebe ruku starého muže a vykročila mu v ústrety. Bělostnou dlaní se dotkla jeho čela.

"Konečně jsi tady," zašeptala. "Mám pro tebe úkol, můj milý."

+++

Ještě stále se chvěla, když stanula po vlkově boku. Věděla, že si nemůže dovolit dát najevo slabost, ale cítila se strašlivě vyčerpaná. Dlouhé zajetí a oheň ji málem zlomily.

Ještě chvíli vydrž, napomínala se v duchu. Ještě chvíli a bude po všem.

Vlkodlak byl majestátní. Teď, když ho konečně spatřila v jeho pravé podobě, musela obdivovat genialitu vlastního plánu. Byl přesně tím, co potřebovala, na co tak dlouho čekala. Byl dokonalý.

Když se otočila zpět k Nikolajovi, bodla ji nenadálá lítost. Jen s obtížemi ji potlačila. Dobře věděla, že city tu dnes nemají místo, že to, co se chystá udělat, bude bolet - a že jestli chce být konečně svobodná, tu cenu musí zaplatit. Přesto jí to náhle rvalo srdce.

Vtom se ozvaly kroky a ze tmy se vynořil překvapený Christian.

"Tebe jsem tady nečekala," řekla. "Rozhodl ses být hodný kluk?"

"Tak tohle je ta tvoje třetí cesta?" odpověděl mladík otázkou.

"Učíš se rychle."

"Ne dost rychle. Co budeš dělat teď? Necháš nás všechny pobít? Potom, co jsme tě zachránili od kněze?"

Vlkodlak temně zavrčel.

"Všechno má svůj čas," řekla Ana a uklidnila netvora dotekem "Ještě nejsme všichni."

"Maledith s Vladimirem jsou mrtví," namítl Christian. "Ten tvůj mazlíček je zabil, než se dostali do Blatouchu."

"Nejsou mrtví. Poslouchej, co ti říká tma. Za chvíli tady budou."

A skutečně - netrvalo dlouho a ruku v ruce k nim spěchali poslední dva členové smečky. Vladimir propaloval Anastázii nenávistným pohledem.

"Jsi zmije."

"Nemáš ani tušení, jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekala," odvětila klidně.

"Ale proč?" nechápala Maledith. "Vysvětlíš nám, co se to tady u všech duchů děje?"

"Ještě ne," odmítla plavovlasá. "Čekáme ještě na někoho." Upřela se na ni čtveřice nechápavých pohledů. "Už je blízko. Bez něj by skládačka nebyla kompletní."

První, kdo zaregistroval jeho příchod, byl vlkodlak. Dlouho napjatě hleděl do tmy, a nakonec vydal zvuk, který ze všeho nejvíc připomínal psí zakňučení.

"Všichni musíme přinést oběti," šeptla Ana tak tiše, aby to slyšel jen on. "Tvoje bude stejně těžká jako moje. Ale musí to být, můj milý."

Martin z Bukoviny byl poslední přeživší ze skupiny jezdců, kteří toho dne opustili Lešak s cílem najít Richarda. Na rozdíl od Marie a vesničanů nestačili rozdělat oheň, aby zahnali útočící stíny, a přesila nepřátel je nakonec jednoho po druhém udolala. Jen od místodržícího se z neznámého důvodu drželi dál. Skoro jako by chtěli, aby dojel až sem...

Zastavil koně kus od nich, seskočil a rozběhl se k synovi. Zarazilo ho však vlkodlakovo vrčení.

"Richarde..." zašeptal zoufale. Vlk se na něj díval s podivně vědomým, truchlivým výrazem v očích, ale nenechal ho přiblížit se ani o krok.

"Konečně jsme všichni," zajásala Anastázie. "Teď už můžeme začít."


Pokračování: kapitola XXI., jednání první