Ty jsi moje světlo: kapitola XX., jednání první

12.03.2021

Ať se onen den stane temnotou, shůry Bůh ať po něm nepátrá, svítání ať se nad ním nezaskví. Temnota a šerá smrt ať jsou jeho zastánci, ať se na něj snese temné mračno, zatmění dne ať na něj náhle padne. A tu noc, tu mrákota ať vezme, ať se netěší, že je mezi dny roku, do počtu měsíců ať se nedostane. Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne.

Jób 3/4-7


Předchozí: kapitola XIX., jednání druhé

Ty jsi moje světlo, Pane. Veď mě a dej mi sílu.

Čarodějnice hořela. S uspokojením pozoroval, jak se zmítá v plamenech. Dokázal to. Zničil zlo, přesně jak mu Pán přikázal.

"Bratři a sestry," obrátil se k davu. "V Písmu se praví, že Pán ochrání své věrné. Jen k němu se mohou obrátit, když je Padlý svým našeptáváním svádí z cesty. My jsme věrní. Šli jsme neochvějně po cestě a on nás odměnil."

Dav zajásal. Krun je nechal chvíli bouřit a pak zvedl ruku. Okamžitě utichli.

"Bratři a sestry, chvíle naší pomsty konečně nadešla. Pohleďte na dílo spravedlnosti, které před vámi stojí, a velebte Pána..."

Nestačil ani dokončit větu, když se ozval první výkřik. Po něm rychle následovaly další. Nedohlédl na okraj davu ztracený v temnotě noci, náhle však cítil příliv síly, která byla přesným opakem jeho světla. Křik nabíral na intenzitě.

Vzápětí propukl v davu chaos.

+++

Christian se držel v patách Nikolajovi a ze všech sil se snažil neztratit s ním tempo - bylo mu jasné, že starý muž nečeká. Křik, který zazníval nocí, patřil nepochybně Anastázii. Záře blatoušských ohňů se rychle blížila. Snažil se nemyslet na věci, které je čekaly v ruinách vesnice, ani na to, co právě nechali za sebou.

Jestli nás vlkodlak dožene...

Pocit, že selhali, že ten křehký plán se zhroutil dřív, než vůbec začal, byl ochromující. Jak je možné, že Nikolaj vůbec nezaváhal? ptal se sám sebe v duchu. Ale ve skutečnosti to dobře věděl. Nebyla to jistota, byla to čirá nutnost. Kdyby šlo o Marii, zachoval by se stejně.

Vzápětí na ně zaútočil první z nich.

Měl lidské tělo a tvář, třebaže bez výrazu, a ve tmě bylo snadné splést si ho s člověkem. Při pozornějším pohledu však připomínal spíš přízrak živého, rozpohybovaný jakousi zlou záhrobní silou. Vrhl se na ně, jako by postrádal pud sebezáchovy.

"Běž!" křikl Christian na Nikolaje. Starý muž ani teď nezaváhal a pokračoval v úprku. Mladík se střetl se stínovým tvorem. Byl to krátký boj - co protivník nepostrádal na slepé zuřivosti, to mu chybělo na síle a rychlosti. Christian se ze všech sil se vyhýbal otázkám po jeho původu. Místo toho si rychle pospíšil v Nikolajových stopách. Času nebylo nazbyt.

Když zmizel ve tmě, ležel šedivý stín ještě pár okamžiků bez známek života. Pak se zachvěl a škubl sebou. Byl ošklivě polámaný a nohy mu nesloužily, ale jako by ho nějaké neslyšitelný hlas stále nutil k pohybu. Chvíli se svíjel v blátě a pak se začal pomalu plazit směrem k Blatouchu.

+++

Ty jsi moje světlo, Pane. Veď mě a dej mi sílu. Ochraň nás před Padlým a jeho zlem.

Před Krunovýma očima propuklo peklo. Nebyli to démoni, kteří přišli s čarodějnicí. Ne, tihle připomínali stíny, pokřivené parodie lidských bytostí. Přibývali ze tmy po desítkách a vrhali se na vše živé. Tam, kde ještě před okamžikem stálo jeho shromáždění, panoval teď absolutní zmatek.

"Nenechte je přiblížit se k hranici!" křikl Krun na Rovana. Zcela zbytečně - stínoví tvorové se drželi od ohně v uctivé vzdálenosti. A když sám kněz vkročil mezi ně, se vzteklým syčením mu uhýbali z cesty.

Pustil se do boje. Brzy zjistil, že stačí jen dotknout se jejich šedivých těl, aby se rozpadli na prach. A tak spěchal od jednoho vyděšeného hloučku k druhému a snažil se zachránit tolik svým věrných, kolik jen mohl. Ale útočníků neubývalo, spíš právě naopak.

Vzápětí zjistil, odkud přicházejí. Na místě, kam mladý pan Richard nechal zakopat oběti Noci duchů, už nebyl hromadný hrob. Namísto toho tam teď zela černá jáma, ze které vylézaly další a další stíny. Když se zadíval pozorněji do jejich tváří, spatřil své bývalé farníky.

Ty jsi moje světlo, Pane. Prosím, ochraňuj nás v této temné hodině...

Čarodějnice dál kvílela. Rudý měsíc zářil jako šílený. Kdesi v dáli se ozvalo táhlé vlčí vytí.

+++

Čím blíž byli Blatouchu, tím více stínů se na ně tlačilo a zpomalovalo je. Christian se snažil umožnit Nikolajovi co nejrychlejší průchod, to ale znamenalo, že za ním s každým krokem víc a víc zaostával. Chápal jeho spěch: Anastáziin křik byl čím dál strašlivější, až bylo obtížné představit si, že ten znetvořený hlas zněl kdysi tak sladce a jemně.

Nemůžu ho nechat, aby čelil knězi sám, pomyslel si.

Pak Anu konečně spatřili. Plameny ji obklopily jako groteskní rudá aura, ale neměly tak ničivý účinek jako na lidské tělo. Místo toho ji užíraly pomalu a zanechávaly za sebou nesnesitelnou agonii. Nikolaj se beze slova vrhl k hranici. Christian ho chtěl následovat, v posledním okamžiku ho však cosi zastavilo a přinutilo zcela změnit směr.

V okolním chaosu spatřil Marii. V rukou držela zčernalý kus dřeva a zoufale se jím bránila před dorážejícím stínem. Vykřikl její jméno. Otočila se jen na okamžik, ale přízrak toho využil a už se po ní sápal. Christian zareagoval bez přemýšlení a srazil útočníka k zemi. Marie na něj zírala, jako by si jen těžko uvědomovala, kdo je a co se právě stalo.

"Co tady děláš?" hlesl ohromeně.

"Musíš mi pomoct," přikázala dívka tichým, avšak pevným hlasem. Jeho otázku nechala bez odpovědi. "Musíme sehnat dohromady co nejvíc přeživších. Ta verbež se dá zabít, ale ne když proti nim člověk bojuje sám."

"Co mám udělat?"

"Ze všeho nejdřív mi sežeň nějaký oheň."

+++

Ana křičela a ten zvuk se mu s každým okamžikem zadíral hlouběji do srdce.

Princezno...

Jen matně vnímal, že Christian se od něj odpojil. Nezajímalo ho to. Teď záleželo jen na ní. Vrhl se k hranici. Knězovi přisluhovači se ho pokoušeli zastavit, ale jako by mu mohli ublížit...

Vstoupil do plamenů. Ana dál křičela a nezdálo se, že by ho vnímala, když ji začal osvobozovat z řetězů. Než však stihl odstranit všechny, ucítil bodnutí v zátylku. Kolena pod ním podklesla slabostí.

Když se otočil, kněz stál pod hranicí a díval se přímo na něj.

+++

Marie podepřela zraněnou ženu a širokým obloukem se rozmáchla loučí, aby odehnala příliš dotěrný stín.

"Christiane," křikla přes rameno a plavovlasý mladík byl okamžitě po jejím boku, rozháněl netvory, zasazoval rány, zvedal raněné a postrkoval je vpřed. Okolo nich už se stačily shromáždit dobré dva tucty přeživších. Byli potrhaní a vyděšení, ale stáli na nohou a ozbrojeni ohnivými loučemi si drželi útočící stíny od těla. Alespoň dva byli z Černého potoka, jiné Marie znala z okolních vsí. Ale dokud byli živí, dýchali a bojovali, pramálo záleželo na tom, odkud pochází.

Žena po jejím boku zasténala, klopýtla a nebýt Marie, slabé nohy by ji neudržely. I přes dívčinu podporu se zdálo, že jí už moc sil nezbývá.

"Musíme na Černý potok," obrátila se k Christianovi. "Tady už se dlouho neubráníme."

Mladík odrazil další dorážející stín a přikývl.

"Shromáždi všechny přeživší, které najdeš," pokračovala. "Potkáme se za Blatouchem."

"Marie..."

"Běž, Christiane," přikázala a ignorovala přitom jeho starostlivý tón. Ještě okamžik váhal, nakonec však poslechl. Marie se obrátila ke zbytku své skupiny. "Musíme se dostat za Blatouch. Odtud budeme pokračovat na Černý potok."

"To je strašně daleko," namítl jeden z mužů. "Nikdy tam nedojdeme."

"Chcete radši zůstat tady? Slyšeli jste to vlčí vytí? To nepřicházelo z hor. Blíží se sem něco mnohem horšího, než proti čemu stojíme teď. Až to přijde, musíme být co nejdál. Statek má pevné stěny, tam se do rána ubráníme."

Ozvalo se několik protestujících hlasů, odpor však utichl překvapivě rychle. Marie se rozehnala pochodní a zasáhla stín, který kdysi býval mladou ženou. Tvor vztekle zasyčel a stáhl se.

"Pojďte," zavelela.

Cesta ruinami vesnice byla dlouhá a pomalá: museli bojovat o každý krok, podpírat raněné, zahánět útočící přízraky a sbírat ze země všechny, kteří ještě jevili známky život. Marie pátrala očima ve tmě a sama nevěděla, jestli vyhlíží spíš Christiana nebo vlkodlaka. Ani jeden se však neukázal.

Konečně došli na okraj toho, co kdysi bylo Blatouchem. Před nimi se rozprostírala černočerná tma. Dívka věděla, že kus za vesnicí se krajina zvedá do svahu, na jehož vrcholu čeká bezpečí statku. Znala každý krok na té cestě a dobře věděla, že za světla by jí její zdolání připadalo jako ta nejjednodušší věc na světě. Teď se však při pomyšlení na to, že by měla vkročit do tmy, v duchu zachvěla.

"Na co ještě čekáme?" obrátil se k ní muž, který promluvil prve.

"Ještě chvíli. Připojí se k nám další," uklidňovala je, přestože její vlastní jistota byla s každým okamžikem menší.

Kde vězíš, Christiane?

Zatínala nehty do dlaní a už se pomalu vzdávala naděje, když v tom se ze tmy ozvaly zcela lidské hlasy. Zněly otřeseně, ale odhodlaně. V následujícím okamžiku spatřili skupinu skoro stejně velkou, jako byla ta jejich, s Christianem v čele.

Marie se k němu vrhla a objala ho. Teď už nezáleželo na tom, kdo se dívá.

"Přišel jsi," zašeptala s úlevou.

"Samozřejmě." Objal ji. "Zvedl jsem každého, kdo ještě dýchal. Hodně je jich zraněných a některé nejspíš budeme muset nést. Ale měli by to zvládnout."

"Děkuju, Christiane."

"Já je taky znám, Marie," připomněl jí. "Taky chci pomoct. Ale teď si musíme pospíšit."

"Christiane..."

"Ano?"

"Zůstaň tady."

"Zbláznila ses?"

"Nechoď s námi," opakovala. "Jsi teď jedním z nich. Budou tě potřebovat, až přijde vlkodlak. My to zvládneme."

"Nenechám tě jít samotnou."

"Musíš tady zůstat. Zničit vlkodlaka je jediný způsob, jak tohle všechno zastavit. Jestli se promění zpět v člověka, o příštím úplňku to bude ještě horší. Zůstaň tady. Zbavte se ho jednou provždy. My se o sebe dokážeme postarat."

"Marie..."

"Musíš mi věřit."

Díval se na ni tak zničeně, že málem povolila. Naštěstí je včas vyrušily naléhavé hlasy dožadující se rychlého odchodu.

Pevně stiskla Christianovu ruku. Na větší projev citů v sobě nenašla sílu.

"Běž."

Mladík přikývl, pak se otočil a vydal se k hranici, kde se v záři plamenů objevovaly a zase mizely postavy kněze a starého muže, jeho společníka.

Běž a vrať se mi, pomyslela si Marie. Na další dojímání už neměla čas - vzápětí musela začít organizovat spojení obou skupin tak, aby se zranění dostali do středu, aby měli dostatek improvizovaných pochodní a vyrazili tím správným směrem. Pocítila náhlý vděk za to, že nemá čas myslet ani cítit.

A tak vyrazili do tmy.

+++

Ten pochod zanechal v Marii po zbytek života hluboké přesvědčení, že čas neplyne vždy stejně. Přestože s sebou měli raněné a jejich postup zpomalovaly neustálé útoky stínů, nikdy předtím ani potom neměla tak silný pocit, že svět se zastavil a není žádný způsob, jak by jej mohla přinutit znovu se rozběhnout.

Když opustili Blatouch a zdánlivé bezpečí vytvořené světlem hořící hranice, začala pochybovat, zda se nedopustili strašlivé chyby. Neměli raději zůstat ve vesnici? A proč vůbec posílala Christiana pryč? S obrovským rudým měsícem nad hlavou a mrtvými stíny vybíhajícími ze tmy, ozbrojeni jen ohněm, který mohl kdykoliv vyhasnout a zanechat je napospas temnotě, se jejich vyhlídky nezdály valné.

Jakmile se však dostali dál od Blatouchu, stínů výrazně ubylo. Lidé, povzbuzeni tím vědomím, zrychlili tempo pochodu. Světlo na konci tunelu se objevovalo neuvěřitelně pomalu, ale přeci jen tam bylo.

Monotónnost chůze a relativní klid od dalších útoků uvedly dívku do stavu zvláštního transu. Znovu slyšela Christianův hlas, jako by stál vedle ní a šeptal jí přímo do ucha. Znovu čelila matčině vyděšenému křiku a nesouvislému mumlání ve chvílích krátce před smrtí. Znovu k ní majestátním, uklidňujícím tónem promlouval otec Krun, a plavovlasá dívka na hranici křičela tak strašlivě, že by toho lidský hlas vůbec neměl být schopen.

Pak vše přerušil jiný zvuk - táhlé, zlověstné vlčí vytí. Na rozdíl od předchozích byl tenhle zcela určitě skutečný.

Marie se konečně probrala. Vzhlédla. A zjistila, že Černý potok už je nadohled.

Buď pochválen, Pane. Jsme zachráněni.


Pokračování: kapitola XX., jednání druhé