Uteč, než doroste měsíc: kapitola XVIII., jednání druhé

06.02.2021

Předchozí: kapitola XVIII., jednání první


Richard se za odcházející Marií díval se směsicí hněvu, děsu a nepochopitelné touhy. Uběhla snad celá věčnost, než si uvědomil, že stále svírá otěže staré kobyly a z chladu mu naskakuje husí kůže. Vyvedl koně ze sadu, nasedl a pobídl ho do cvalu. Bylo mu jedno, že zvíře klopýtá po nerovné, místy nebezpečně strmé cestě, a že se mu námahou zvedají boky. Potřeboval jet, být v pohybu, protože rychlost byla to jediné, co mu mohlo přinést úlevu.

Byl jste to vy, opakovala Marie zas a znovu. Jen si vzpomeňte, co jste dělal o Noci duchů?

Před očima mu znovu vyvstávaly hrůzné detaily toho mlhavého rána, ulice zbrocené krví i bezvládná těla, hořící kaple a kněz vyprávějící o netvorech zrozených ze tmy.

Nemůže to být moje vina. Nesmí. Kdybych to byl já, copak by mě Pán nepotrestal? Copak by se nikdo nedozvěděl, co jsem zač?

V následující chvíli mu srdce kleslo až do žaludku.

Neměj strach synu, zazněl k němu jako z veliké dálky otcův hlas. Všechno se vyřeší. A pak, mnohem později: Dělám to pro tvé dobro. Slíbil jsem, že ochráním naši rodinu. Všechno to najednou dostávalo nový, hrozivý význam: otcova nechuť podniknout jakékoliv kroky, jeho kamenné mlčení, kdykoliv Richard tu věc nadnesl, podezření, že ví mnohem víc, než říká.

Co všechno skrýváš? A proč jsi to přede mnou proboha tajil?

Nutil klisnu k čím dál rychlejšímu cvalu. Nevnímal, jak klopýtá a chroptí, štval ji až na samou hranici sil. Už si představoval, jak se před ním otevírá brána Lešaku, jak se vrací do paláce a rozráží dveře otcovy pracovny. Přinutí ho povědět pravdu, konečně uslyší celý ten příběh od začátku do konce. Nebudou žádné další vytáčky a lži. Tentokrát se z toho nevykroutí.

Kdyby Richard do města skutečně dojel, mohlo to tak dopadnout. Události se však měly vydat zcela jiným směrem. Protože vzápětí se vyčerpanému koni smekla noha v hlubokém, kluzkém bahně. Na strašlivý zlomek sekundy hledal ztracenou rovnováhu, než zařičel a spadl. Richard nedokázal včas zareagovat. Když kobyla dopadla na bok, uvěznila pod sebou jeho nohu. Ozvalo se ošklivé zapraskání a mladíkovi před očima vybuchly ohňostroje bolesti.

Jako z dálky vnímal, jak se zvíře vrávoravě staví na všechny čtyři. Chvíli kolem sebe bilo kopyty a poděšeně frkalo, než se cvalem rozběhlo kamsi do neznáma. Richard zůstal ležet na chladné zemi a chvíli bojoval, aby vůbec popadl dech. Čekal, že každou vteřinu bolestí omdlí.

Musím vstát, opakoval si zoufale. Musím pokračovat v cestě. Ale byl stěží schopen dát dohromady vědomu myšlenku, natož se pohnout.

Kdyby mu mysl nemlžila bolest, možná by si uvědomil, že jeho myšlenky ani v téhle chvíli, kdy trpěl pocitem té největší zrady, nemíří k otci. Chvilková představa triumfálního návratu do paláce byla dávno pryč. Nahradila ji nejasná, ale zoufale naléhavá touha vydat se... jinam. Kdyby dostal šanci se nad ní zamyslet, poznal by, že je to stejná touha, která ho vyhnala z Lešaku, že to ona ho celou tu dobu udržuje v pohybu a plného hněvu.

Ale bolest byla silnější a ta nejasný myšlenka nedostala šanci prodrat se do jeho vědomí. Místo toho se Richardovi po několika marných pokusech posadit se zatočila hlava a vzápětí se propadl do tmy.

+++

Ležel na okraji cesty jako polámaná hračka, ztrácel a zas nabýval vědomí a čas kolem něj nezadržitelně plynul. Nevěděl o událostech, které mezitím nabíraly spád všude okolo - v Blatouchu, na Černém potoce, v Lešaku i daleko v horách, odkud právě smečka sestoupila mezi smrtelníky.

Záleželo jen na dvou věcech. První z nich byl ten nejasný, a přesto tak naléhavý pocit proměňující se pomalu, ale jistě v hlas. Čím hlouběji se Richard propadal do nevědomí, tím zřetelněji k němu promlouval, až skoro rozeznával jednotlivá slova. Patřil ženě a byl sladký jako cukrkandl.

Druhou z nich byl úplněk. Tíha jeho přítomnosti sílila spolu s tím, jak se nezadržitelně blížila noc. Když Richard konečně nabyl vědomí, zjistil, že se už setmělo. Nebe bylo temně, inkoustově modré. A na obzoru se právě vynořil krvavě rudý vlčí měsíc.

+++

Jako o každém úplňku pracoval Martin z Bukoviny ten den se staženými závěsy, a přece jako by k němu měsíc promlouval. Zatím se skrýval před lidskými zraky, ale Martin cítil jako příchod stejně jistě, jako by cítil vítr ve tvářích nebo ranní mráz. Bude velký, rudý a strašlivý. Pokud si Martin nedá pozor, zničí jednou provždy jeho rodinu i všechno, co tak dlouho ochraňoval.

Celé ráno se utápěl v chmurných myšlenkách - ani v tom se tento úplněk nelišil od jiných. Nutil se ke klidu, ale dobře věděl, že tentokrát je v sázce příliš mnoho. Stačí jediný špatný krok a všechno bude ztraceno. A když se pak ozvalo klepání na dveře, Martin jakýmsi nepochopitelným způsobem věděl, že ten dlouholetý tanec lží, úskoků a tajemství právě skončil. Klopýtl, ztratil rovnováhu a teď se řítí do hluboké propasti, na jejímž konci čeká cosi strašlivého.

"Dále," odpověděl hlasem tak klidným, jako by mu ani nepatřil. Zdálo se mu, že se část jeho já ve chvíli zaklepání oddělila od těla a teď pozoruje celou scénu jako z veliké dálky.

Sluha, který se objevil ve dveřích, byl už na první pohled značně rozrušený.

"Co se děje?"

"Vaše Milosti, právě mě informovali, že Jeho Milost... Váš syn, on... Zmizel."

"Zmizel?" opakoval Martin. Ta vědomá, myslící a jednající část se potýkala s rostoucím hněvem a panikou. Ta druhá necítila vůbec nic. "Jak se to stalo?"

"Nejspíš utekl oknem, Vaše Milosti. Bylo otevřené. Musel přejít přes střechu, skočit na ulici a zmizet ve městě."

"Dobře. Informovali jste stráž u brány?"

Sluha mlčel.

"Tak mluv!" vyštěkl Martin.

"Zjistili jsme to pozdě, Vaše Milosti. Než jsme je stačili kontaktovat, Jeho Milost už byla pryč. Prý si vyžádal koně a odjel z města."

Martin cítil, jak mu na hruď sedá obrovská tíha. Jen s nejvyššími obtížemi se nutil do řeči a myslet bylo strašlivě těžké.

Za pár hodin vyroste na nebi úplněk. Pokud ho do té doby nenajdou... Chlapče můj, cos to jen provedl?

Skryl tvář v dlaních. Jeho chladná část si byla nepříjemně jasně vědoma, jak slabošské je to gesto. Ta jednající však měla mnohem větší problémy než strachovat se, co si o něm sluha pomyslí.

"Řekni mým mužům, ať se připraví vyrazit. Musíme ho najít."

"Vaše Milost pojede s nimi?"

"Přesně tak. Co na mě ještě koukáš?" obořil se na sluhu, který na něj stále upíral překvapený pohled. "No tak běž."

Vystrašený muž se v rychlosti uklonil a zmizel. Martin vstal a přešel k sekretáři v rohu místnosti. Pokoušel se ignorovat roj myšlenek, který se do něj okamžitě vrhl jako hejno sršní. Teď nemělo smysl sedět a nechat se jimi užírat - teď musel jednat.

Sekretář byl masivní dubový kus nábytku, takový, do jakého je prakticky nemožné dostat se bez příslušného klíče. Martin vlastnil ten jediný. Tím však bezpečnostní opatření nekončila. Sklonil se a nahmatal uzounkou klíčovou dírku na zadní straně desky, v mezeře mezi sekretářem a stěnou. Vsunul do ní stejně drobný klíček, který nosil stále u sebe. S tichým cvaknutím se otevřela tajná schránka a do ruky mu vypadl drobný kožený váček.

Sevřel ho v hrsti. Tahle věc byla to poslední, co mu ještě dávalo nějakou naději - šílenou, zcela nepatrnou, ale přece naději. Zavřel a zamkl skrýš. Obyčejně by si z váčku odsypal jen pár špetek a pak ho vrátil zpět, tentokrát ho však ukryl v kapse celý. Jestli má tenhle šílený poslední plán fungovat, bude z něj potřebovat každý ždibec.

Začal se oblékat. Jeho klidná, chladná část konečně přebírala kontrolu a nechtěné myšlenky utichaly. Neodvažoval se dívat na konec tunelu v naději, že spatří světlo - na to byla situace příliš špatná. Ale dalo mu to klid potřebný k tomu, aby mohl konat, a o víc nežádal.

A pak, přesně v okamžiku, kdy už si myslel, že katastrofu je přece jen možné zažehnat, se na chodbě ozvaly rázné kroky a vzrušené hlasy následované prudkým rozražením dveří.

Myslel si, že to je sluha, a už ho chtěl zlostně okřiknout. Mýlil se. Místo do sluhovy důvěrně známé tváře hleděl na ostře řezané rysy a tvrdý pohled otce Rubleva.

+++

"Vaše Milosti," pozdravil kněz klidně. V jeho tváři se nepohnul jediný sval.

"Teď není vhodný čas, otče." Martin se naopak ke klidu nutil jen s největšími obtížemi.

"Obávám se, že nikdy nebyl vhodnější čas," zavrtěl hlavou kněz. "Při našem posledním setkání jsem vás varoval, abyste se zamyslel nad svými činy a prosil Pána o odpuštění. Vidím, že má slova nepadla na úrodnou půdu."

Martin mu odpověděl ledovým mlčením.

"Odjíždíte, Milosti?"

"Vypadá to tak?"

"Venku panuje učiněné peklo. Nabyl jsem z něj dojmu, že se vy a vaši muži někam chystáte. Člověk obeznámený s fakty se musí ptát kam - a proč zrovna za současných okolností."

"Co chcete, otče?" vzdychl Martin.

"Pravdu."

"Znáte pravdu."

"Znám dost střepů z celkového obrazu na to, abych vás i vašeho syna mohl poslat do záhuby. Ale celý obraz mi stále zůstává záhadnou. Řekněte mi, co skrýváte. Já pak v sobě možná najdu slitování."

"Myslíte si, že na vaše slitování vsadím svůj život? Stačí mi zazvonit a přivolat své muže. Říct jim, že jste mě napadl, že jste si dovolil vztáhnout ruku na místodržícího. Až budete zavřený dole ve sklepení nebo se vám stane nečekaná nehoda, nikdo se po vás nebude shánět. Na to nejste dost důležitý."

"Čekal jsem, že se uchýlíte k výhružkám."

"V tom případě jste hlupák, jestli jste sem i přesto šel."

"Právě naopak. Dobře jsem se připravil." Tváří otce Rubleva poprvé kmitl vítězoslavný úsměv. "Včera večer jsem vyslal posla do Raveny. Má u sebe dopis, v němž popisuji biskupovi všechny události, které se v kraji odehrály od masakru na Šípkovém vrchu, roli, kterou v nich sehrál váš syn, i vaši neúnavnou snahu zametat po něm stopy. V tom dopisu je dost na to, abyste oba dva shořeli na hranici a váš rod se propadl do prachu dějin."

"Pak už není řeč o slitování."

"Posel bude čekat vpůli cesty do Raveny," pokračoval Rublev nevzrušeně. "Pokud odsud odejdu nezraněný a spokojený s výsledkem našeho jednání, vyšlu za ním druhého, který zná tajné heslo, převezme od něj dopis a zničí jej. Pokud bych měl snad skončit v temném sklepení nebo mě potkala tragická nehoda... Inu, v tom případě si biskup zanedlouho přečte skutečně výbušný dopis. A vy si můžete být jistý, že jste skončil."

"Co chcete?" zeptal se Martin už podruhé. S pocitem absolutní porážky klesl do křesla. Otec Rublev ho chvíli pozoroval a pak se posadil naproti němu.

"Jak jsem řekl: pravdu. A po té pravdě vaši přísahu, že mi pomůžete."

"Pravdu o čem?"

"O tom, co je váš syn zač. Jak dlouho už to trvá. Proč jste tak dlouho seděl s rukama v klíně, zatímco se kolem všechno hroutilo."

"Dělal jsem všechno pro to, abych ho ochránit," odsekl Martin. Když však spatřil Rublevův výhružný výraz, povolil. "Dobře. Řeknu vám, co chcete vědět. Řeknu vám všechno. Budete první člověk, který ten příběh uslyší. Jen Pán ví, jak moc mě tíží. A jaká je to ironie, že se z něj nakonec vyzpovídám zrovna knězi..."

"K věci, Milosti."

Martin si promnul kořen nosu. Když konečně promluvil, byl jeho tón jiný - měkčí, opatrnější. Jako by šlapal po rozbitém skle a každé nesprávné slovo znamenalo střep zařezávající se do masa.

Začal vyprávět.

+++

"Můj syn přišel na svět mnohem dřív, než bylo očekáváno. Byl to dlouhý, těžký porod, a jemu ani mé ženě nikdo nedával velké šance na přežití. Byl tak maličký, že pokaždé, když se nadechl, byl to malý zázrak.

Jeho matka několik dní po porodu zemřela. Na smrtelné posteli po mě chtěla jediné - slib, že ho udržím naživu. Slíbil jsem bez váhání. Jenže Richardův stav se rychle zhoršoval a zdálo se, že mu žádný lékař nedokáže pomoci.

A pak se tu jednoho dne objevila ona. Vypadala jako obyčejná bába kořenářka. Řekla, že slyšela o našem neštěstí a že dokáže pomoci. Měl jsem být tehdy opatrnější, ale byl jsem zoufalý a ona se zdála být tou poslední možností. Nechala se zavést k Richardovi. Prohlédla ho a pak se mě zeptala, jakou cenu jsem ochoten zaplatit za jeho život. Řekl jsem, že jí dám cokoliv. Chtěla po mě přísahu. Ani tehdy jsem nezaváhal a přísahal jsem na svou víru a čest svého jména i úřadu.

Bába se zavřela s chlapcem v pokoji. Dodnes nevím, co za čáry tam prováděla, ale když vyšla ven, jako by se stal zázrak. Když jsem vzal Richarda do náruče, vůbec neplakal a vypadal najednou plný života.

Pak mi ale sdělila, jakou cenu jsem za jeho život zaplatil. Řekla, že osud mého jediného dítěte bude od té chvíle svázán s pohyby měsíce - čím blíž bude úplňku, tím silněji ho bude ovládat, až se nakonec na jednu noc promění v netvora. A ona, čarodějnice, která na něj toto prokletí uvrhla, bude nad ním mít o úplňkové noci absolutní moc.

Dovyprávěla ten příběh a vysmála se mi do tváře. Řekla, že mě má v hrsti, protože jsem složil slib. Ale podcenila otcovský hněv. Nesmála se dlouho - ještě ten den jsem jí nechal srazit hlavu. O Richardově tajemství se nikdo nedozvěděl.

Chlapec rostl a sílil a prvních několik let byl úplně normální, jen okolo úplňku často plakal a špatně spal. Ale jak šel čas, s dorůstajícím měsícem se jeho příznaky čím dál víc blížily tomu, co čarodějnice předpověděla. Musel jsem něco udělat. Prostudoval jsem nesčetné množství lékařských, alchymistických i magických spisů. Mnoho z nich pocházelo ještě z předcísařských dob a většinu by církev považovala za heretickou literaturu toho nejhrubšího zrna. Ale našel jsem v nich odpovědi na své otázky. Našel jsem způsob, jak Richardovým proměnám zamezit. Z dalekých ostrovů za hranicemi císařství jsem si obstaral zvláštní bylinu, která ho dokázala o úplňkové noci uspat a zabránit proměně. Od té doby jsem mu ji podával vždycky několik dní před a po úplňku. Nikdo nikdy nepojal ani stín podezření, včetně Richarda samotného."

"Tak proč zrovna teď?"

"Jak Richard dospíval, bylo pokaždé třeba větší dávky, aby zůstal v klidu a proměna se nespustila. Současně s tím započaly císařovy výboje za moře, které dramaticky omezily obchod. Kde dřív pluly tucty lodí, z nichž každá mi mohla dopravit čerstvou dávku oné byliny, teď jen málokterá proklouzla drápy pirátů i císařskou obchodní blokádou. Musel jsem začít šetřit, pohybovat se na samé hraně toho, co Richard potřeboval, protože jsem žil v neustálém strachu, že jednoho dne přijde úplněk a já nebudu mít v rukou vůbec nic. A pak jedné noci - té, kdy došlo k masakru na Šípkovém vrchu - jsem se tragicky spletl a dal mu příliš malou dávku."

"To bylo poprvé, kdy zabíjel?"

"Ano. To bylo měsíc před Blatouchem. Když jsem zjistil, že utekl, vyjel jsem za ním a podařilo se mi ho dostat zpátky do paláce tak, aby nikdo nic nepoznal. Ta událost otřásla krajem, ale byl to jen jeden statek. Byl jsem přesvědčený, že se na to nakonec zapomene."

"V tom jste selhal, Milosti."

"O Noci duchů jsem mu dal třikrát silnější dávku než obvykle. Byl jsem si jistý, že tentokrát zabere. Ale bojím se, že jakmile se jednou proměnil, jakmile se v něm jednou probudil ten netvor... Že už není cesty zpět. Po Blatouchu jsem ho znovu přivezl domů, i když tentokrát s mnohem většími obtížemi. Postupem času jsem si dal dohromady, že i ty ostatní vraždy - ty, které se dějí okolo úplňku - musejí nějak souviset s ním. Ale snad jsem pořád doufal, že se ta bouře přežene. Že nás přeci nikdo podezírat nebude."

"Já vás podezíral už dlouho."

"Měl jsem být opatrnější," ušklíbl se Martin. "Dobře jsem věděl, že máte bystré oči, otče. Ale nejspíš jsem nikdy nečekal, že je můžete obrátit i proti mně."

"Dělám to, co je mou povinností. Chráním životy bezbranných. Tak jako jste to měl dělat i vy."

"Viděl jsem, co udělal v té vesnici, otče. Do smrti na to nezapomenu - na zkázu, kterou mou vinou způsobil můj vlastní syn. Ale nelituju. Už jednou jsem vám řekl, že dobře vím, na čí straně stojím."

Martin vstal.

"Co bude teď, otče? Přivedete ten ubohý zbytek městské stráže a přikážete jim, aby mě zatkli? Dobře víte, že s vámi nepůjdu bez boje."

"Máte ještě šanci se zachránit, Milosti. Váš syn se ztratil, nemám pravdu? Proto ty spěšné přípravy k odjezdu. Pojedu ho hledat s vámi. Dohlédnu na to, abyste ho zpacifikoval a zařídil, aby se dnes v noci neproměnil. Pak vám dám několik dní náskok, než informuji biskupa. Nechám vás odjet, kam si budete přát - třeba i do zemí za mořem, kde váš syn snad najde klid."

"Proč? Pro vás je to přeci netvor."

"To hlavní, o co mi jde, je zabránit dalšímu masakru. Pokud se postaráte, aby se dnes neproměnil, aby se už nikdy neproměnil a neublížil nevinným... Budu ochoten ušetřit na oplátku váš i jeho život. Vždyť Písmo nám přikazuje, že v sobě musíme umět najít odpuštění."

"Dobře víte, že to vám slíbit nemůžu."

"Doufal jsem, že přistoupíte na můj návrh."

"Ne," odvětil místodržící. "Nevím, jestli se mi dnes v noci podaří Richarda zkrotit. Je velmi pravděpodobné, že budu postaven před volbu: ukončit jeho život dřív, než se promění a začne zabíjet, nebo přihlížet dalšímu masakru. Vím, co byste volil vy, otče. A vy zas dobře víte, co zvolím já. Proto je má odpověď ne."

Rublev si povzdechl.

"Potom víte, co vás čeká."

"Každý musíme nějak skončit."

Na to už mu kněz nestačil odpovědět. Dřív, než se nadechl, ho totiž udeřil do spánku těžký svícen, se který Martin už hodnou chvíli svíral v ruce za zády. Rublevovi se na něj překvapeně podíval. Vzápětí ho ale místodržící udeřil podruhé a potřetí. Napřahoval se ke čtvrté ráně, ale kněz protočil oči v sloup a ochabl v křesle jako hadrová panna.

Byl jste chytrý, otče, ale ne dost chytrý. Ošklivě jste podcenil hloubku mého zoufalství.

Martin překročil nehybné tělo a vyšel z pracovny. Nezajímalo ho, zda je Rublev živý nebo mrtvý. Byl to jen další ze seznamu hříchů, které byl odhodlaný spáchat na cestě za tím, co jediné bylo důležité. Dveře nezamykal. Do tohoto domu už se stejně nevrátí.

Když scházel po schodech na nádvoří a za svými čekajícími muži, v myšlenkách se vracel k drobnému balíčku schovanému v kapse.

Jak řekl knězi, neměl ponětí, zda bude droga fungovat, ale byl odhodlaný to zkusit. Až svého syna najde, přinutí ho vzít si všechny zásoby, které ještě zbývaly. A pak odjedou co nejdál, někam, kde není ani živá duše. Přečkají tam do rána. A potom...

V duchu se okřikl. Na takové plánování bude čas, teprve pokud se rána dožijí. Teď měl jiný, mnohem důležitější úkol - najít Richarda a konečně mu říct pravdu.

+++

Martinův příběh měl ještě jednu část, kterou však místodržící nemohl vyprávět, protože i jemu zůstávala skryta. Byl to poslední akt celé té tragédie vracející se ke svému počátku. V jeho středu stála další čarodějnice.

Tahle nebyla stará a seschlá jako ta první. Nebyla ani smrtelná. Dobře rozuměla volání tmy a tomu, jak na prokletého mladíka působí. Byla z rodu vlčího a uměla hlas luny nahradit svým vlastním, podrobit vlkodlaka své vůli a přinutit ho plnit rozkazy nové paní.

Po staré čarodějnici bylo dlouho prázdno. Teď však na jejím místě stála Anastázie. A Richard, ležící u cesty jako polámaná loutka, měl už brzy odpovědět na její volání.


Pokračování: kapitola XIX., jednání první