Uteč, než doroste měsíc: kapitola XVIII., jednání první

29.01.2021

Předchozí: kapitola XVII., jednání druhé


Den před úplňkovou nocí dopadl na kraj těžce jako připomínka blížícího se konce. Ráno bylo slunečné a až nebývale jasné. Zahnalo šedé stíny, které už tak dlouho děsily kraj. Uvítalo smečku skrytou v horách, stejně jako otce Kruna a jeho věrné, Marii na Černém potoce a místodržícího a jeho syna v paláci v Lešaku. Navzdory slunečnímu svitu však všichni cítili plíživý strach. Protože ať už to s jistotou věděli nebo jen nejasně tušili, na všechny padl stín očekávání. Dnes v noci budou čelit tomu nejstrašnějšímu, co kdy zrodila sama noc. Dnes v noci se drama uzavře.

Už jen pár hodin zbývalo do příchodu rudého úplňku, vlčího měsíce, a všechny nitě příběhu o lešacké tragédii se měly už zanedlouho spojit v jedinou.

+++

Marie patřila do nešťastné skupiny těch, kteří věděli. Ne možná všechno, ale dost na to, aby za uplynulou noc nezamhouřila oka ani na chviličku.

Byla to scéna jako z noční můry. Chtěla jít spát brzy, když se však převlékala, uslyšela škrábání na okno pokojíku. Srdce jí poskočilo strachy hned dvakrát - nejprve při představě, jaký vetřelec to přišel ze tmy rušit její klid, a vzápětí, poté co prvotní šok pominul a ona se podívala pořádně, z Christianovy drzé neopatrnosti.

"Zbláznil ses?" zašeptala rozčileně, když okno otevřela. "Mohl tu někdo být. Co kdyby tě viděli?"

"Slyšel bych je," namítl. Položil ruku na okenní rám a ona ji mimoděk přiklopila dlaní. "Musím s tebou mluvit. Je to důležité." Hlas se mu chvěl naléhavostí. "Staly se hrozné věci, Marie, a k ještě horším dojde zítra v noci. Poslouchej mě - musíš odjet. Hned, jak se rozední, vezmi koně a zmiz odsud."

"Mám jet do Lešaku?" zašeptala rozechvěle.

"Ne, to nestačí. Dej se po císařské cestě směrem do Raveny. Když vyrazíš hned ráno a pojedeš bez zastávky, měla by ses dostat dost daleko. Musíš pryč, rozumíš?"

"Nemůžu nikam odjet," namítla.

"Musíš. Zítra v noci se v Blatouchu rozpoutá peklo. Chci, abys od něj byla co nejdál."

"Nemůžu jet do Raveny," opakovala. "Na koni dojedu sotva do Lešaku. A i kdybych byla lepší jezdec, co asi řeknu matce?"

"Na tom nezáleží. Odjeď hned ráno, těsně před svítáním, než tě někdo bude mít šanci zadržet. Když pojedeš celý den, dostaneš se dost daleko."

"Christiane, počkej..."

"Neměj strach, nic se ti nestane. Ale musíš jet."

"Vysvětlíš mi, co se děje?"

"Nejlepší by samozřejmě bylo, kdybys vyrazila ještě teď v noci, ale to nemůžu riskovat, ne noc před úplňkem..."

"Christiane!"

Sama byla překvapená, jak rozhodně její hlas zněl. Christian se zarazil a pak docela poslušně zmlkl.

"Co přijde zítra v noci? Vrátí se... on?" špitla Marie tónem už podstatně méně kurážným.

"Půjde do Blatouchu. Smečka chce... my chceme, aby odvrátil knězovu pozornost a my mohli osvobodit Anastázii. Tu dívku, kterou drží v Blatouchu a obviňuje ji z čarodějnictví. Zítra v noci ji chce upálit."

"Já vím. Nemluví se tu o ničem jinému."

"Doufáme, že se on a vlkodlak zabaví navzájem a my s Anou zmizíme. Ale je to špatný plán, Marie. Myslím, že nikdo ze smečky nečeká, že vyjde. Proto musíš pryč. Nebudu mít čas tě chránit a nehodlám riskovat, že vlk půjde místo do Blatouchu sem."

Tak tady to bylo. Strach, který v Marii rostl spolu s tím, jak přibýval měsíc, teď získal děsivě konkrétní podobu. Jen pomalu jí docházel význam Christianových slov - pro ni, pro obyvatele statku, pro všechny ty, kdo následovali kněze do Blatouchu.

"Rozhodli jste se je obětovat," hlesla nakonec.

"Nebyl to můj nápad."

"Necháte vlkodlaka, aby je povraždil."

"Nikdy jsem s tím nesouhlasil, Marie." Christianovi se zachvěl hlas. Zněl rozhořčeně, snad v něm byla i stopa lítosti. Ale taky ostrý podtón, který naznačoval, že už to rozhodnutí přijal za své a hodlá za ním stát.

Ne že by to Marii zajímalo.

"Nezáleží vám na lidských životech," vyprskla. "Uděláte z nich návnadu, jen abyste zachránili démona bez duše!"

"Marie," hlesl. I jí v té chvíli došlo, co vyslovila, už však bylo pozdě vzít to zpět.

"Teď poslouchej ty mě - nehnu se odsud ani na krok. Nebudu zbaběle utíkat, když jsou všichni okolo v nebezpečí. Neopustím matku a statek. Jestli je nějaký způsob, jak zabránit tomu, aby umírali další lidé... Aby Ilku a Maju nenásledovali další... Pak tady musím zůstat."

"Žádný takový není, Marie," zašeptal Christian. "Stojíš proti síle, která tě smete jako povodeň. Nedělej to, prosím."

"Kdybys byl na mém místě, kdybys tu měl rodinu a přátele - odešel bys? Opustil bys je jako ten největší zbabělec?"

Na to Christian neměl odpověď.

"Slib mi aspoň, že nevyjdeš ze statku," řekl nakonec tiše.

"To ti slíbím ráda," souhlasila. "Ani trochu netoužím potkat se s tou věcí podruhé. Zůstanu tady v bezpečí."

Jeho výraz dával jasně najevo, že nikde v okolí Blatouchu bezpečno není, ale už se s ní nehádal. Místo toho sevřel její dlaň ve své.

"Zítra to všechno skončí, Marie," zašeptal. "Zítra se rozhodne, co bude dál."

Zítra se rozhodne i o naší budoucnosti, pomyslela si. Nahlas však řekla něco, co ji trápilo mnohem víc.

"Může... může tě vlkodlak zabít? Myslím opravdu zabít. Napořád."

"Nevím. Ale nemám v plánu to zjišťovat."

"Christiane..." vyhrkla a cítila, jak ji v očích pálí slzy. Když skanuly na tváře, něžně jí je setřel.

"Neměj strach, Marie. Dopadne to dobře, slibuju. Brzy bude po všem."

+++

Stáli tam ještě nekonečně dlouho, než se za dveřmi začaly ozývat kroky a hlasy. Následovalo rychlé loučení, neohrabaný polibek mokrý od Mariiných slz, a pak už musela zabouchnout okno, vklouznout pod přikrývku a modlit se, aby přicházející dívky nepojaly žádné podezření.

Zaslechla pár poznámek o nezvyklém chladu, který v místnosti panoval, pak se však všechny uložily ke spánku a za chvíli Marie slyšela už jen sbor tiše oddychujících hlasů. Představovala si, jak Christian mizí v lese, jak našlapuje po lesní půdě měkce a pružně jako noční dravec, jak i v černočerné tmě míří neomylně za svým cílem, veden jakýmsi nelidským instinktem. Srdce se jí rozbušilo náhlou touhou být s ním. Co záleželo na tom, že se změnil? Pořád měl lidské srdce. Mohl sebe i ji natisíckrát přesvědčovat o opaku, ale Marie věděla své.

V hlavě se jí začínala rodit svůdná, smrtelně nebezpečná myšlenka.

Jestli oba přežijeme zítřejší noc... Přesvědčím ho, aby mě vzal s sebou.

Chvíli se kochala tou představou, malovala si jejich společnou budoucnost v těch nejrůžovějších barvách. Obrazy k ní přicházely tak snadno, až to ji samou překvapilo, a nad jejich krásou se jí tajil dech.

Pak však okouzlení pominulo a ona byla nucena vrátit se k první části té myšlenky.

Jestli přežijeme zítřejší noc.

Krása byla rázem pryč. Nahradily ji vzpomínky na minulý úplněk, na všechny ty zkazky, které slyšela o Blatouchu, na umírající Maju. Neklidně se převalovala na lůžku a upírala oči do stínů. Uvažovala o všech těch, kdo zítřejší noc nepřežijí, a čím víc se snažila nemyslet, tím hrůznější detaily jí její mysl servírovala. Když se zaposlouchala do nočního ticha, téměř v něm slyšela vzdálené vlčí vytí.

Ten hlas zněl... povědomě.

A potom, v jediném šíleném momentu, který ji zasáhl jako rána bleskem, jí to došlo.

Už věděla, kdo to je.

+++

Následující ráno měla Marie jako v mlze. Únava jí pomohla vstát a jít si po své práci, aniž by musela příliš přemýšlet nad uplynulou nocí, strach však nevymazala. Dobře věděla, že se na ně žene katastrofa.

Nakonec to nevydržela. Vplížila se do matčina pokoje a z truhlice pod oknem vytáhla papír a pero. Když psala vzkaz, třásla se jí ruka - nejen při pomyšlení na to, kdo bude její kostrbaté, dětské písmo číst a co si o něm pomyslí. Zpráva, kterou svěřovala papíru, byla... šílená.

Bylo to jen pár řádek. Ale když je Marie dokončila, připadala si stejně vyděšená, jako když na tu myšlenku připadla poprvé. Rychle zahladila stopy po své přítomnosti a se vzkazem schovaným v dlani si pospíšila na dvůr. Bude muset najít někoho, kdo se kvůli jejímu rozmaru vydá až do Lešaku. Nicméně dělalo jí to podstatně menší starosti, než by čekala. Byla pevně rozhodnutá, že vzkaz se do města dostane, i kdyby ho ta měla odnést ona sama a pěšky.

Informace, kterou obsahoval, byla příliš důležitá, než aby si ji mohla nechat pro sebe.

+++

Sluncem prozářené ráno se přehouplo do stejně jasného dopoledne, Richardova nálada se však pohybovala hluboko pod bodem mrazu. Ulice, kterou pozoroval z vězení ve svých pokojích, působila zlověstně liduprázdně. Bylo to už deset dní od jeho uvěznění a on měl pocit, že mu v příštím okamžiku musí vybuchnout hlava.

Prvních pár dní poté, co mu velitel domácí stráže sdělil, že mu místodržící přikazuje zůstat ve svých pokojích, strávil ve slepé zuřivosti. Napadl starého dobrého otcova komorníka, který se ho marně pokoušel přivést k rozumu, a pak k vlastnímu překvapení i příslušníky stráže. Netřeba dodávat, že příliš nepochodil. Při té jediné příležitosti, kdy ho otec navštívil, mu spílal do zrádců, kteří zaprodali vlastní zemi i rodinu. Netřeba dodávat ani to, že svých slov brzy litoval - to už však byl otec pryč a pro omluvu už si nepřišel.

V následující fázi Richard v záchvatu hněvu ničil zařízení pokojů, rval záclony na cáry a házel nábytek proti zdím. Vyl zoufalstvím jako zvíře zavřené v malé kleci a jen s obtížemi bojoval s úzkostí, která na něj padala při pomyšlení na to, jak moc je otci vydán na milost.

Měl podezření, že mu dávají cosi do jídla. Pokaždé, když snědl, co mu přinesli, cítil se o něco otupělejší, smířenější se svým osudem. Ale možná si s ním jen pohrávala jeho vlastní představivost.

Až nakonec přišlo opravdové smíření. Od včerejšího večera se nepohnul od okna. Pozoroval liduprázdnou ulici a v hlavě měl prázdno. Už mu bylo jedno, co se okolo něj děje. Nezajímalo ho, do jakého šíleného plánu se to otec přimíchal, ani to, že vrah z Blatouchu zůstane nepotrestán. Lhostejný mu byl i osud kněze a jeho kultu.

Kdyby se hodně soustředil, uvědomil by si, že pod tlustou vrstvou lhostejnosti v něm narůstá napětí, že se podvědomě připravuje na jakýsi mimořádně důležitý okamžik. Ale bylo to jako chytat kouř - když se pokusil tu myšlenku prozkoumat podrobněji, rozplynula se, jako by nikdy ani nebyla, a tak to Richard brzy vzdal.

V takovém rozpoložení byl onoho desátého dne svého věznění, kdy měl na nebi vyrůst krvavý úplněk, vlčí měsíc. A v takovém rozpoložení ho zastihlo nesmírně opatrné zaklepání na dveře ložnice.

"Dále," zachroptěl. Vlastní hlas mu po dlouhém nepoužívání zněl divně.

"Vaše Milosti," nakoukl do dveří sluha. Dál nešel - po Richardově běsnění se k němu nikdo neodvažoval přiblížit. "Máte tu dopis."

"Nech ho na stole," zahuhlal mladík. Počkal, až za sluhou zaklaply dveře, a pak sáhl po psaní. Kdo to mohl být? Vždyť až doteď se zdálo, že na něj celý svět zapomněl.

Ukázalo se, že onen dopis není ani v obálce, ani zapečetěný, byl to prostě jen přeložený list papíru. Písmo bylo směšně velké a neohrabané. Ale obsah té zprávy vyrazil Richardovi dech.

Přečetl si ho jednou, pak podruhé a potřetí. Při čtvrtém čtení se mu konečně začal zklidňovat tep. Po pátém roztrhal dopis na kousíčky. Jestli tohle někdo četl... Zaklepal na dveře, před kterými stála jeho stráž. Na otázku, co si pán přeje, odpověděl, ať za ním pošlou sluhu, který s listem přišel.

"Kdo to přinesl?" zeptal se Richard nervózního mladíka.

"Do paláce přijel chlapec na koni. Říkal, že je ze statku na Černém potoce, že to posílá dcera paní domu. Nechtěli ho vůbec pustit dovnitř, ale odmítal odjet. Tvářil se, jako by na tom záležel osud světa..."

"Kdo všechno měl to psaní v rukou?"

"Jen já, pane."

Richard chvíli studoval jeho tvář. Ne, kdyby to četl, jeho reakce by byla jiná.

"Dobře," zabručel. "Můžeš jít."

Ach, Marie. Co tě to jen napadlo, posílat takhle výbušné vzkazy na obyčejném kusu papíru, po hloupém vesnickém klukovi a přímo do rukou téhle bandy, která na slovo poslouchá mého otce... Víš, co by se stalo, kdyby to přečetli, třeba jen nedopatřením? Nebo kdyby se rozhodli, že dopis odevzdají nejprve místodržícímu? Uvrhla bys do hrozného nebezpečí nejen mě, ale především sebe.

Znovu si vybavil, co na tom zatroleném kusu papíru stálo. Odmítal tomu uvěřit, ale čím déle si to opakoval, tím víc pravdy na té pomatené lži nacházel.

Pane Richarde, to vy jste zodpovědný za vraždy v Blatouchu. Dnes o úplňku se to stane znovu. Než doroste měsíc, odjeďte odsud co nejdál. Zachraňte sebe i nás všechny. Moc vás o to prosím. Marie.

Opakoval si ta slova zas a znovu a cítil, jak okolo něj strach omotává svá slizká chapadla. Co když mu sluha opravdu lhal? Co když dopis četli a už o něm dávno zpravili otce, který se právě rozhoduje, co horšího než pohřbení zaživa by ještě mohl Richardovi provést? Anebo, ach dobrý bože, co když už je na cestě na Černopotocký statek, aby tam zatkl Marii?

Tupé smíření bylo náhle pryč. Richard věděl jasně jako den, že musí utéct. Musí Marii před otcem varovat - a nechat si vysvětlit, má ten vzkaz znamenat. Musí ji přesvědčit, že to není pravda.

+++

Zásadní otázka ovšem byla - jak odsud pryč? Plný zoufalství se vrátil k oknu a toužebně hleděl ven na modré nebe. Pak mu pohled sklouzl na prázdnou ulici. Kéž by tak mohl být tam dole...

Vtom dostal nápad stejně šílený jako odvážný. Otevřel okno a chvíli zkoumal střechu stáje, která se lepila k hlavní budově paláce. Byla o podstatný kus níž než jeho okno, ale nebyla to nepřekonatelná hloubka. Pokud by se na ni dostal, mohl by už snadno přeběhnout na druhou stranu a spustit se na ulici. Zdálo se to nebezpečné, ale neměl příliš na vybranou.

Rozevřel okenice dokořán a jen se modlil, aby stráže před dveřmi nepojaly podezření. Opatrně přehoupl přes okno nejdřív jednu a pak druhou nohu a pomalu se spouštěl dolů, až nakonec visel jen na konečcích prstů. Stěna musela být vyšší než dospělý muž, protože i když natahoval špičky, pevnou oporu nenašel. Pod sebe se raději nedíval.

Když se konečně odhodlal pustit, srdce měl až v krku. Ale žádný dlouhý pád ho nečekal - přistál měkce a jistě jako kočka. Přikrčil se a přeběhl k okraji střechy, který navazoval na zeď obklopující palác. Tady byla hloubka snad ještě větší - něco, co Richarda z pozorovatelny v okně nenapadlo -, ale povzbuzen předchozím úspěchem už neváhal. Při dopadu do bláta na ulici trochu zavrávoral, ale rychle našel rovnováhu.

Tak takové to tedy je být zase na svobodě, pomyslel si. Ať už jsi měl v plánu cokoliv, otče, promiň, ale nebyl jsi dost chytrý. Mě pod zámkem jen tak neudržíš.

Vydal se svižným krokem k městské bráně. Navzdory chvilkovému pocitu vítězství v něm pořád hlodala nejistota - co když otec o jeho uvěznění uvědomil i městskou stráž? Co když se mu nepodaří proklouznout, ale bude potupně vrácen zpět a jeho jediná úniková cesta se nadobro uzavře?

S takovými a podobnými myšlenkami dorazil ke strážnici. Na první pohled vypadala opuštěná, pak se však zevnitř vynořil prošedivělý muž.

"Vaše Milosti," vykoktal, když mladíka spatřil. "Čemu vděčíme za tu čest...?"

"Otec mě posílá vyřídit naléhavý úkol," rozhodl se Richard zariskovat. "Budu potřebovat koně."

Voják se zachmuřil, ale neptal se, proč si milostpán nějakého nevzal už v paláci. Naznačil Richardovi, aby počkal. Objevil se o několik nervy drásajících okamžiků později s hubenou starou kobylou.

"Je mi líto, že nemůžu Jeho Milosti posloužit lépe..."

"To bude stačit," mávnul rukou Richard. Stačila by i mula, jen když mě doveze co nejdál odsud. "Děkuju ti. Nechť tě Pán ochraňuje."

"I vás, Milosti, i vás."

Richard přijal podávané otěže, vyšvihl se do sedla a jakmile byl za hradbami, pobídl zvíře do klusu. Nechtělo se mu a nebýt pravidelných dloubanců patami, zpomalilo by brzy do pohodlného kroku. Ale Richard nemohl ztrácet čas.

Jízda, otevřené nebe a čerstvý vzduch z něj setřásly poslední zbytky otupělosti. Konečně je venku! Lámal si hlavu, proč na tuhle očividnou únikovou cestu nepřišel už dřív. Ale čím dál byl od Lešaku a stínu otcovy přítomnosti, tím jasněji to chápal: i kdyby z paláce unikl, neměl kam jít ani co podniknout. Teď však konečně mohl konat. Čím déle byl na cestě, tím víc v něm sílilo přesvědčení, že se zachoval správně. Jako by k němu promlouval hlas tak tichý, že nebylo možno rozeznat, co říká. Richard však rozuměl i beze slov: plnil svůj úkol a blížil se k cíli. Všechno bylo správné a v pořádku.

V tomto rozpoložení, nedbaje na to, že dělá přesný opak Mariiny prosby, dorazil na Černopotocký statek.

+++

Seskočil z koně a zaklepal na bránu. Dívčí tvář, která se vzápětí objevila ve škvíře, byla mladá a jindy hezká, teď však měla uplakané oči a pod nimi černé kruhy. Marie na něho chvíli nepřítomně hleděla, jako by ho nepoznávala. Vzápětí zalapala po dechu.

"Co tady děláte?" zašeptala rozzlobeně. "Dostal jste můj dopis?"

"Musím s tebou mluvit," vyhrkl. Při pohledu na ni náhle začal pochybovat, že výprava na Černý potok byla dobrý nápad.

Marie proklouzla ven. Třásla se.

"Tady ne," sykla. "Pojďte za mnou."

Zavedla ho na okraj sadu, kde spolu hovořili už minule, stranou statku i všech nechtěných slídivých pohledů.

"Copak jste se zbláznil?" vyštěkla, jako by mluvila s malým klukem. "Zmizte odsud!"

"Poslouchej mě," začal Richard. "Dostal jsem ten dopis, ale nechápu..."

"Co chcete ještě chápat? Proč jste neodjel? Psala jsem vám, abyste okamžitě zmizel!"

"Proč jsi to psala? Co víš? Proč myslíš, že to já...?"

"Zamyslete se přece. Není to tak těžké."

Věnoval jí nechápavý pohled.

"Noc duchů byla o úplňku. Ten masakr nemohla provést žádná lidská bytost ani zvíře. Byl to netvor, napůl zvíře, napůl člověk."

"Nic takového neexistuje."

"Byl to on. Byl jste to... vy. Poslouchejte. Když jste poprvé přišel k nám na statek, Maja skoro zešílela strachy. Zemřela krátce poté, co jste s ní mluvil. Poznala vás." Marie se mu dívala zpříma do očí, pozorovala měnící se výraz jeho tváře. "A potom... O Noci duchů jste byl tady. Málem jste zaútočil i na mě. Tehdy mě to samozřejmě nenapadlo, ale něco ve vás zůstalo stejné. V pohledu a... a v hlasu. Tak jsem na to přišla."

"Vlkodlaci neexistují, Marie. A i kdyby, mohl to být kdokoliv. Nemáš žádný důkaz."

"Že nemám?" pohlédla mu vzdorně do očí. "Tak se zamyslete. Co jste dělal o Noci duchů?"

"Byl jsem doma," odpověděl s nejasným pocitem, že kráčí do nastražené pasti.

"A co si z té noci pamatujete?"

"Spal jsem," namítl, ale dívka mu věnovala pohled, který všechny další protesty udusil hned v zárodku. A skutečně - když se Richard s rostoucí hrůzou probíral vzpomínkami na tu osudnou noc, zjišťoval, že si pamatuje skutečně jen velmi málo. Věděl, že měl tehdy mimořádně špatnou náladu. Že šel spát brzy. Že se ráno cítil přepadlý a rozlámaný.

Copak se už úplně zbláznil? Nemohl přeci celou tu dobu pátrat po vrahovi, kterým je on sám.

Marie přistoupila o krok blíž a vzala jeho ruce do svých.

"Prosím, odjeďte. Teď hned a co nejdál. Nejlépe do hor, kde nejsou žádní lidé. Jestli to neuděláte, dojde ke strašnému neštěstí. Jestli vám aspoň trochu záleží na těch, co jsou v Blatouchu..." Sklopila tvář a Richard si všiml, že se jí v očích zaleskly nové slzy. "Jestli vám aspoň trochu záleží na mě, odjeďte teď hned."

Pak se otočila a bez rozloučení ho nechala stát na kraji sadu.


Pokračování: kapitola XVIII., jednání druhé