Vlčí měsíc: kapitola XIX., jednání druhé

05.03.2021

Předchozí: kapitola XIX., jednání první


Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo tma. Tma byla útočištěm i vězením, byla věčná, bez konce. A přestože světlo nakonec porušilo její jednotu, stačila vložit nepatrný kousek sebe do duší všech smrtelníků. V některých vzklíčil a vyrostl tak silný, že díky němu prošli okolo bran smrti a zpět do života. Pro jiné znamenal pouze pád do propasti šílenství.

Richarda uvěznil mezi dnem a nocí, mezi jeho lidskou a zvířecí podstatou. Když konečně otevřel oči a spatřil na nebi rudý měsíc, šlahouny temnoty omotávající jeho já se utáhly pevněji. Chtěl se nadechnout, ale mohl jen marně lapat po vzduchu. Zoufale bušil na stěny vlastní mysli, ale nikdo neodpovídal. Tělo ho přestalo poslouchat.

A přitom byl stále při vědomí. Jak okolo něj ubíhal čas, měl pocit, že se jeho fyzická schránka vytrácí, odplouvá kamsi do neznáma. Jediné, co zůstávalo a mohlo svou existencí potvrzovat tu jeho, byl obrovský měsíční kotouč shlížející na něj z nebe.

Tvůj život, tvoje síla pochází ode mě. Jsi poslušný syn Luny?

Jsem člověk, sténal v duchu. Nejsem netvor.

Podvol se. Není jiné cesty. Čím dřív vzdáš ten nesmyslný boj, tím menší bude tvoje utrpení. Podvol se. Poslechni. Vydej se vstříc noci. Změň se tak, jak je to přirozené.

Jsem člověk. Člověk.

Člověk.

Nebo zvíře?

S tou myšlenkou se v pevné hradbě jeho přesvědčení objevila první prasklina.

Vzpomeňte si, co jste dělal o Noci duchů? ptala se ho Marie hlasem cukrkandlové ženy. Ochráním naši rodinu, sliboval otec. Ale nesmíš se mě na nic ptát.

Pak následovaly už jen obrazy, postrádající formu vědomé myšlenky.

Úplněk, tentokrát ne rudý. Pocit šílené, divoké radosti z pohybu. Slastná bolest svalů, které se po nekonečně dlouhé době mohou protáhnout Zaklání hlavu a z hrdla se mu dere vytí, provolání slávy měsíci.

A pak další obrazy a pocity. Neutišitelný hlad. Oheň, rozjařené hlasy a tančící postavy. Vzrušení z lovu.

Stopa mladé ženy, teplá a lákavá. Běží po ní. Na jejím konci nenachází svou původní kořist, ale ta nová voní skoro stejně dobře. Souboj. Bolest. Zlost, že se někdo odvážil postavit se mu na odpor.

Útěk do tmy. Panika při pohledu na mizející měsíční kotouč. Pocit, že jeho slabé lidské tělo ho stahuje zpět do propasti, ze které není úniku.

Jsi člověk nebo zvíře? opakoval měsíc jeho slova. Kdy už se konečně podvolíš?

Jsi vrah, křičela Marie. Vrah! Vrah!

Hradba Richardova přesvědčení, fundamentální lidská jistota o vlastní podstatě, se lámala a drolila na prach. Společně s ní rychle umírala i jeho vůle klást odpor.

Jsi zvíře...

Jsem zvíře, zasípal Richard. Jsem cokoliv, čím si přeješ, abych byl.

Vidíš, že to nebylo tak těžké, odvětil měsíc. Teď dávej dobrý pozor.

To sdělení nepřicházelo ve slovech, jen v pocitech a obrazech. Nic ho nevarovalo. Ale i kdyby - na tu bolest se nedalo připravit. Vybuchla v samém jádru jeho bytosti a vymazala vše okolo. Zkroutil se v křeči a řval a řval, zatímco svět hořel. Teď už chápal, co chránily hroutící se hradby jeho lidského já. Bylo to něco nekonečně cenného: vědomí sebe sama.

Teď však přišla tma a brala si a brala, až z něj nezbylo zhola nic.

Richard, syn Martina z Bukoviny, přestal existovat. Na místě, kde ještě před chvíli leželo jeho polámané lidské tělo, se teď probíral k životu netvor, napůl zvíře, napůl člověk.

Zhluboka se nadechl. Vzduch byl sladký, voňavý a hladil ho v plicích. Hruď se mu prudce zdvíhala a klesala, široce rozevíral nozdry. Konečně se vyprostil z okovů lidského rozumu. Zůstaly jen základní pudy, ukazující mu správnou cestu novým světem lákavých vůni a naléhavých hlasů.

Vlkodlak se právě probudil.

+++

Anastázie dobře znala bolest. Ale přestože v sobě ještě nosila lidskou vzpomínku na popravčí sekeru, přestože její nesmrtelné srdce svírala ravenská kletba, ani ji nic nedokázalo připravit na agónii, kterou přinášely plameny.

Na vině nemohl být jen oheň. To, co zažívala, mělo mnohem víc společného s dotekem knězovy ruky - jako by se jí tisíce nožů z čirého světla zařezávalo do masa a provrtávalo se hlouběji a hlouběji, dokud nenarazily na tmu uvnitř a nezačaly do ní zuřivě bodat. Chtěla se bránit, chtěla bojovat, ale byla proti nim zcela bezmocná.

Její poslední šancí na záchranu byl vlkodlak. Cítila, že už se proměnil. Musela věřit, že její odhad byl správný, že poslechne její volání a přijde, než bude příliš pozdě.

+++

Svět byl složen z tisíců vůní, hlasů a záře obrovského rudého měsíce. Měl hlad a volání cukrkandlové ženy znělo stále naléhavěji. Všechny zbytky jeho starého já, které toužily tomu hlasu odolávat, zmizely. Věděl, že ho potřebuje, a že za ní musí jít.

Než se však stačil vydat na cestu, jeho pozornost zaujalo něco jiného. Přicházelo to z opačného směru, z liduprázdné tmy pod horami. Mělo to jinou vůni - dost lidskou na to, aby ho zaujala, ale zároveň podobnou té jeho. Mátla ho. Než se stačil rozhodnout, zda se vydat po nové stopě, pach doplnily i zvuky.

Byli čtyři. Netloukla jim srdce, ale pohybovali se jako lidé. Věděli o něm a zoufale se pokoušeli změnit směr, dostat se mu z cesty, dokud to jde. To rozhodlo. Vzrušení z představy lovu překrylo všechno ostatní a vlkodlak se vydal po jejich stopě.

+++

Čarodějčiny smysly byly vybičované na nejvyšší možnou míru. Vnímala dotek Vladimirovy ruky, téměř neslyšné kroky čtyř párů nohou, šepot vzdáleného lesa. A stejně tak cítila i všechno, co se šustlo v okolní tmě: nadšené očekávání stovek duší v Blatouchu, knězovo oslnivé světlo i uzlík tmy tam, kde tušila Anastázii. Měla dobrý přehled o dění v celém údolí. Nebo si to alespoň myslela. Upínala tolik pozornosti k Blatouchu, že jí unikly první jemné vlny na klidné hladině temnoty, prozrazující nebezpečí přicházející z velmi nečekaného směru.

Uvědomění přišlo záhy poté, to už však bylo pozdě. Řítili se rovnou k němu.

"Tam ne!" vyštěkla. Pryč, pryč, pryč.

Prudce změnila směr. Její smečka nebyla hloupá. Nemuseli zastavovat a ptát se, co se děje. Ani to však nestačilo. Ve chvíli, kdy se ozvalo vlčí vytí, Maledith věděla, že už je příliš pozdě. Plán se jim rozpadl před očima ještě dřív, než ho mohli uvést do chodu - místo aby vlkodlaka upozornili na svou přítomnost a pak ho nalákali do Blatouchu, řítil se teď přímo na ně. Hrozilo, že je roztrhá dávno předtím, než se k vesnici vůbec přiblíží.

"Ví o nás?" ujišťoval se Vladimir.

"Ucítil nás dřív než my jeho. Je nám v patách," hlesla.

"Musíme ho dovést za knězem."

"Nestihneme to, Vladimire."

Sevřela jeho ruku.

"Počkej."

Zpomalil, podíval se na ni.

"Ana hoří, Vladimire. Aspoň jeden z nás se k ní musí dostat co nejdřív. Nemůžeme ztrácet čas tím, že budeme s vlkem bojovat všichni. Zůstanu. Dám vám čas ji osvobodit."

Čekala na jeho ne a srdce jí klesalo níž a níž s každou vteřinou ticha.

"Stribogu!" křikl Vladimir. Nikolaj se po něm ohlédl. "Běžte! Jsme hned za vámi."

Sevřel její ruku pevněji. Společně zpomalili do klusu a pak se zastavili. Otočili se čelem po směru, ze kterého se netvor blížil. Teď už ho cítil i Vladimir.

"Miluju tě, Mal."

"I já tebe."

"Pojďme tomu bastardovi ukázal, že nám žádná štěňata strach nenaženou."

+++

Stáli ruku v ruce, zatímco nad jejich hlavami zářil vlčí měsíc a tmou se rychle blížila smrt. Čím blíž vlk byl, tím silněji Maledith cítila, jak se jí vlákna temnoty vysmekávají z rukou a rudý měsíc ji připravuje o sílu. O nocích jako tato, kdy proti sobě stálo více sil temnoty, bylo s magií těžké pořízení.

Podívala se na Vladimira. Upíral pohled do tmy, napjatý a připravený k boji.

Prosím, přežij. Je toho tolik, co ti musím říct.

Zachytil její pohled a usmál se. Chtěla promluvit, ale slova se jí vzpříčila v hrdle. Nebyl způsob, jak vyjádřit, co měla na srdci, ani kdyby na to byl čas.

V příštím okamžiku vlkodlak zaútočil.

Byl obrovský a Maledith blesklo hlavou, jak strašně jsou směšní. Jak si kdy mohli myslet, že dokážou čelit něčemu takovému? Vždyť tenhle boj nemohli vyhrát.

Jenže tu byla její sestřička uvězněná šíleným knězem, byli tu Nikolaj a Christian, kteří s ním možná za chvíli budou svádět nerovný souboj. Byl tu Vladimir. Měla za co se bít, i když se ten boj možná zdál dopředu prohraný.

Vyslala proti útočícímu vlkodlakovi první mocnou magickou ránu.

Její úder ho srazil na zem a na chvíli vyvedl z rovnováhy - dost dlouho na to, aby se Vladimir mohl vložit do boje. Střetli se jako dvě zemské desky. Vlkodlak nemrtvému zuřivě chňapal po krku, využíval svou převahu ve výšce a síle a nutil ho ustupovat na kluzkém bahnitém povrchu. Vladimir byl zas rychlejší a mrštnější, navíc měl na své straně magii. Každý jeho úder znásobovalo Maledithino kouzlo, zatímco vlákna temnoty se ovíjela vlkodlakovi okolo nohou a boků, dusila ho a stahovala k zemi. Oháněl se proti nim zubatou tlamou, ale mohl stejně dobře chňapat po vzduchu.

"Tak pojď, ty nádhero," zavrčel Vladimir po jenom obzvlášť zuřivém výpadu. "Nadělám z tebe sekanou."

Netvor zaútočil se vší slepou zuřivostí, kterou mu rudý měsíc propůjčoval. Jak se po něm sápal, Maledith si něčeho všimla.

"Je zraněný!" zavolala na Vladimira. A skutečně - zdálo se, že vlkodlak nemůže pořádně došlápnout na pravou zadní nohu. Vladimir kývl, že chápe, a jeho příští úder vedl na ono oslabené místo.

Ozvala se rána, bolestivé, téměř psí zakňučení. Zapraštění kosti. Vladimir se stáhl do bezpečné vzdálenosti. Z druhé strany už na vlka dotíraly šlahouny temnoty, bodaly ho do čerstvé rány, a ještě víc ho přiváděly k zuřivosti. Jeden úder střídal druhý a Maledith se na okamžik zazdálo, že vlkodlak je tím, kdo prohrává.

Třeba se nad námi temnota přeci jen slituje.

Jenže pak se ozval bolestivý řev. Tentokrát nepatřil netvorovi. Vladimir se držel za bok a rychle ustupoval.

Ten pohled jí otřásl. Ať už mu vlkodlak udělal cokoliv, znamenalo to, že ho doopravdy zranil.

"Hej, ty pse!" zakřičela. "Tady!"

Netvor se otočil.

"Pojď si pro mě! Jen pojď!" volala dál. Vlk vycenil zuby v zubatém úsměvu a vydal se za ní.

Zprvu si ho držela od těla magií, ale co použila na obranu, to jí bolestivě chybělo pro další útoky. Navíc teď, když se stala hlavním cílem vlkovy zuřivosti, zjistila, že jí síly rychle ubývají. Natahovala se dál a dál do tmy, odkud jí na pomoc přicházely další stíny, ale dobře věděla, že to nestačí. S každým krokem, které udělala vzad, se vlkodlak o dva přiblížil. Už zblízka viděla zubatou mordu i prázdné oči naplnění šílenstvím.

Zemřeš, slibovaly. Maledith nepochybovala, že vlkodlak se na to mimořádně těší.

Už stál téměř nad ní. Chystal se k poslednímu výpadu. Čarodějka měla v rukou obrovskou moc, a přesto si nebyla ani zdaleka jistá, zda se jí podaří vlka odrazit. Pokud ne...

"Aaargh!"

Ten útok nečekal ani jeden z nich. Vladimir se stále bolestivě šklebil, ale vrhl se na soka s nepolevujícím zápalem, odhodlaný dát jí prostor sebrat další síly. Byl to ošklivě krátký souboj. Maledith sotva stihla připravit útočné kouzlo, když se Vladimir ocitl na zemi. Zasáhla vlka do boku, do hrudi, do zraněné nohy, ale zdálo se, že si toho téměř nevšiml. Tak moc byl zaujatý svou obětí.

Vladimire...

V následujícím okamžiku jí vlkodlak svým tělem zcela zakryl výhled.

+++

Vladimir i za lidského života oplýval vzácným druhem nafoukané odvahy, která mu umožňovala držet si všechna hrozivá co kdyby pohodlně od těla. Po smrti ztratil i to malé pochopení pro lidské strachy, které dřív míval. Teď, když se k němu blížil vlkodlak a nebylo nic, co by ho mohlo zastavit, nemrtvý s překvapením zjistil, že je v koncích.

Zemřeš, človíčku, sliboval mu netvor. Dost bylo boje, dost bylo toho směšného odporu. Teď jsi můj

"Chcípni, ty prašivý pse."

To ty dnes zemřeš. Moje temnota je silnější než ty.

Sklonil se nad ním a Vladimir si náhle připadal bezbranný jako člověk, jako dítě, nad kterým se rozmachuje rozzlobený otec s klackem v ruce. Potlačil absurdní touhu zakrýt si rukama tvář.

Nocí se mihly zuby a drápy. Poslední, co si pamatoval, byl vlkodlak otáčející se k němu zády, aby čelil útočící čarodějce. A pak, poprvé za stovky let, najednou nebylo nic...

+++

V okamžiku, kdy znehybněl, pro něj muž přestal být zajímavý. Navíc na něj zezadu znovu útočila jeho družka. Otočil se a zavrčel. Necítil hlad. Ti dva nebyli lidé, nedokázali ukojit tu beztvářnou touhu, kterou v něm vyvolával pach krve. Nejdřív ho zlákala vidina honu a pak chtěl jen ukojit vztek, který v něm vyvolal jejich odpor. Cukrkandlový hlas ho však znovu volal a on musel jít.

Znovu zaútočil a srazil černovlasou ženu k zemi. Ve tváři měla vyčítavě překvapený výraz.

Příliš se s ní nezdržoval. Nad všemi zvuky a pachy, které na něj dotíraly, totiž konečně zcela převládl hlas jeho paní. Volal ho a tentokrát už nesnesl odporu.

Vydal se za ním a na právě skončený boj rychle zapomněl.

+++

Maledith plula tmou a jediné, co viděla z tohoto světa, byl rudý měsíc na sametově černém nebi. Místo, kde se nacházela její mysl, leželo kdesi v prázdnu a bezčasí, v konejšivé, hřejivé temnotě.

Jen velmi nejasně vnímala rány, které jejímu nesmrtelnému tělu zasadil vlkodlak. Cítila, jak se okolo ní seskupují duchové, jak se vpíjejí do ran a hojí je. Na okamžik pohlédla do tváře skutečnému konci, ale brzy poznala, že bude v pořádku. Vlkodlak se naštěstí nerozhodl ji dorazit.

To samé se ovšem nedalo říct o Vladimirovi. Jen s největším úsilím otevřela oči. Dlouho propátrávala tmu, než zahlédla nehybnou ležící postavu. Zvedla se na loktech. Stíny hojící její zranění se rozprchly a celé tělo teď pulzovalo bolestí. Vstala a klopýtala k Vladimirovi.

Prosím, prosím, žij...

Měl zavřené oči. Když se ponořila do stínů, které ho obklopovaly, unikl jí zoufalý sten. Rány, které mu vlk zasadil, byly mnohem horší než ty její.

"Vladimire."

Vzala jeho tvář do dlaní a ze všech sil se snažila zacelit pomocí magie ta nejhorší zranění. Nestarala se přitom tolik o jeho fyzickou schránku jako o spojení s temnotou, hlavní zdroj síly Probuzených. Zdálo se, že vlk ho u Vladimira téměř přerval.

Její úkol byl obrovský - jako by stála uprostřed řeky a holýma rukama se pokoušela obrátit proud. S pocitem nejvyššího zoufalství sevřela Vladimirovu dlaň. Představovala si, jak její magie proniká kůži, masem i kostmi, jak vniká do temnoty v jádru jeho bytosti, zevnitř ji vyplňuje a hojí, jak zaceluje rány a probouzí zpět k životu.

A pak, v jednom neuvěřitelném momentu, se tok řeky obrátil.

"Mal..." zašeptal Vladimir nezřetelně.

"Jsem tady."

"Myslím, že jsem viděl, co je na druhé straně..."

"Tiše, nemluv. Ještě chvíli a budeš v pořádku."

"Bylo to... bylo to neuvěřitelné," pokračoval. Maledith čarovala, jak nejlépe dovedla, a síly se mu vracely čím dál rychleji. Jakmile temnota proudila tím správným směrem, rány na těle už nebyly podstatné. Když nemrtvý konečně otevřel oči a posadil se, byla čarodějka tak vyčerpaná, že se sama stěží držela při vědomí.

Dokázala to, přivedla ho zpět. Cítila obrovskou úlevu a napadlo ji, že by snad byla na místě i hrdost. Když jí však pomáhal na nohy a když se pak ruku v ruce ploužili k Blatouchu, odkud se mezitím začal ozývat další křik, pláč a nelidské skřeky, uvědomovala si jen ostrou pachuť strachu.

Teď už věděli naprosto přesně, čeho je vlkodlak schopen. V sázce byly životy všech, i nesmrtelných. A zdálo se, že hrůza úplňkové noci teprve začíná.


Pokračování: kapitola XX., jednání první