Vlčí měsíc: kapitola XIX., jednání první

14.02.2021

Předchozí: kapitola XVIII., jednání druhé


Ten den začal prozářený sluncem. Jednou však musela přijít chvíle, kdy se zlatý kotouč skryje za obzor a jeho místo ovládne jasná tvář luny. Dnes měla být zbarvena do krvavě rudé. Možná za tím stál přirozený pohyb planet po nebesích, možná to byla hrozivá předzvěst, že v Blatouchu opět poteče krev. Tak jako tak se ve chvíli, kdy vyšel na oblohu, vše živé pod jeho zrakem zachvělo.

Vidím vás, říkal. Přináším smrt a zmar. Žádný, člověk ani nesmrtelný, mi neunikne.

A tak úplňková noc začala.

+++

Když Marie zanechala Richarda v sadu a vracela se na statek, slzy, s nimiž tak dlouho bojovala, konečně získaly navrch. Stékaly jí po tvářích v horkých vodopádech a roztřásly ji vzlyky tak silnými, že se stěží udržela na nohou. Důvodem jejího neštěstí nebyla jen Richardova návštěva, přestože znamenala poslední hřebík do rakve jejích nadějí. To pravé drama se odehrálo už dřív.

Když odeslala zprávu do Lešaku, šla si po své práci a snažila se zůstat tak klidná, jak jen okolností dovolovaly. Aniž by to však mohla zvrátit, situace na statku se rychle zvrtávala na tu špatnou stranu.

Semínko podezření vůči matce v ní hlodalo už minulé noci, kdy Christianovi slibovala, že se bude držet od Blatouchu dál. Stará žena o knězi utrousila jen pár slov, ale Marie vytušila dost i z mlčení. Dobře navíc znala hloubku jejích sympatií k otci Krunovi. Spoléhala na to, že ji chatrné zdraví a potíže při chůzi udrží doma, už brzy však měla zjistit, jak šeredně se spletla.

Bylo krátce před polednem, když si paní Černopotockého statku dala zavolat na dvůr celou domácnost. Ústa měla jako obvykle přísně stažená, ale v očích se jí vzrušeně blýskalo.

"Nebudu vás zdržovat dlouhými proslovy," promluvila rozhodným hlasem. "Všichni dobře víte, k čemu dnes večer dojde: otec Krun, nechť Pán chrání jeho kroky, konečně potrestá hřích spáchaný o Noci duchů. Přeji si, abyste mě všichni doprovodili. Na vlastní oči uvidíte, jak končí rouhači a démoni, kteří svádějí z cesty počestné duše. Snad se z toho poučíte a napříště budete více dbát na přikázání našeho Pána." Rozhlédla se po nich stále těma vzrušenýma očima. "To je vše. Můžete jít."

"Matko..."

Stará žena probodla Marii chladným pohledem, pod jehož tíhou se dívka mimoděk přikrčila. Jen s největšími obtížemi dávala dohromady poztrácená slova.

"Neměla... neměla byste se přetěžovat," vykoktala. "Něco přeci uvidíme i ze statku. Je tu tolik práce a dnešní noc bude tak chladná... Prosím, zůstaňme."

"Dovoluješ si odporovat přání své matky?"

"Ne, já jen..."

"Tak mlč, dcero. A pamatuj, co Písmo říká o poslušnosti k rodičům." Odvrátila se od Marie a rozhlédla se po mlčícím davu. "Běžte."

S neklidným mumláním, zato ovšem ohromnou rychlostí se dvůr začal vylidňovat.

"Pojď sem," přikázala matka Marii. Ta poslušně šla, přestože měla pocit, jako by jí při každém kroku vrůstaly nohy do země. "Netuším, kde jsi sebrala tu odvahu a drzost mi veřejně odporovat, ale už se to nebude opakovat. Dnes večer půjdeš se mnou a budeš se dívat, jak končí nestoudné hříšnice. Snad se z toho sama poučíš."

Marie na sobě jen s největším úsilím nedala znát překvapení.

"Myslíš, že jsem si nevšimla, co se dělo mezi tebou a tím špinavým klukem ze Starého Kříže?" pokračovala matka. "Děkovala jsem nebesům, když zemřel. Jen Pán ví, kam by tě jinak přivedl. Pamatuj, kdo jsi, děvče, a chovej se podle toho. A teď jdi. Do večera můžeš přemýšlet, jak se příště chovat k matce s větší úctou."

S těmi slovy dívku propustila. To bylo v poledne, kdy si Marie ještě myslela, že věci už nemůžou dopadnout hůř. Po rozhovoru s Richardem jí však začínalo být jasné, že dno propasti leželo ještě mnohem hlouběji. Pláč, který jí zmítal, když odcházela ze sadu, neměl nic společného se smutkem - byl to projev čiré hrůzy.

Zítra se v Blatouchu rozpoutá peklo, slyšela Christianův hlas, jako by stál vedle ní. Odjeď hned ráno, ještě před svítáním. Uteč, než doroste měsíc...

"Co se ti to stalo, dušinko?" vrhla se k ní Alžběta, když vkročila do dvora. Chtěla ji schovat v náručí, ale Marie se jí vytrhla.

"Kde je matka?"

"Šla k sobě, připravit se na večer..."

"Musím za ní."

"Marie, počkej! Co se stalo?"

Ale dívka nedokázala zůstat a odpovídat na otázky, nedokázala už dál skrývat ten zvířecí strach, který ji ovládl. Nedbala na Alžbětino volání a utíkala pryč.

Matka je u sebe. Připravuje se, modlí. Nepřeje si být rušena. Nenávidí, když někdo vstoupí do její ložnice bez svolení. Nemám nejmenší šanci, že mě vyslechne. A přeci je to jediná naděje na záchranu.

Stále popotahujíc zaklepala na matčiny dveře a pak bez vyzvání vpadla dovnitř.

"Marie," vyjekla stará žena, když ji spatřila. "Co tu chceš?"

Dívka jí klesla k nohám.

"Prosím, zůstaňme dnes doma. Stane se něco strašného. Zapřísahám vám, nechoďme!"

Matka váhavě chytila její ruku, jako by se nemohla rozhodnout, zda ji začít utěšovat, nebo štítivě odstrčit. Nakonec ji slabě, vlažně stiskla.

"Co to povídáš za nesmysly, dítě?"

"Prosím," utírala si Marie oči plné slz. "Musíte mi věřit."

Čekala hněv, možná chladné připomenutí, ať pamatuje na své místo. Matčina odpověď však byla mnohem, mnohem horší.

"Musíme jít, děvenko, ať chceš nebo ne. Otec Krun to přikázal."

"Co to říkáte?"

"Včera se tu zastavil. Mluvil jen se mnou a uvědomil mě o jistých... podezřeních, která má."

"O jakých podezřeních?" šeptla Marie zděšeně.

"Přesně o těch, kvůli kterým nechceš jít dnes večer do Blatouchu, dítě. Kvůli kterým mě tak dojemně prosíš, abychom zůstali." Matčin pohled náhle ztvrdl. "Nechci vědět, do čeho ses to namočila. Ale věz, že otec Krun si zvlášť vyžádal tvou přítomnost. Chce se ujistit, že stále kráčíš po správné cestě. Pokud bys snad měla chybět..." Z toho, jak matka odvrátila tvář, Marie poznala, co přijde, ještě než to vyslovila. "Řekl, že stejně dobře jako on znám způsob, jak se vypořádat se služebníky Padlého. Pokud dnes v noci nebudeš v Blatouchu, bude to brát jako doznání. S důsledky, které ponese celý statek."

Nečekaně sevřela Mariinu ruku. Tentokrát byl stisk silný - možná až příliš.

"Nezahrávej si s ním, děvče. Dělá, co musí, a Pán ho ochraňuj. Ale to poslední, co matka chce, je vidět své dítě stát na hranici. Ať už máš jakékoliv důvody nejít, nemohou být tak strašné jako to, co ti hrozí od něj. Co hrozí nám všem."

Je to mnohem horší, pomyslela si Marie, ale přes rty jí ta slova neprošla. Jako by jí matčino sdělení vzalo všechnu sílu dál bojovat.

"Zůstaneš tu se mnou, děvče. Dám pozor, aby tě do večera náhodou nenapadly ještě nějaké hlouposti. Bude to v pořádku, uvidíš. Pán nás ochrání."

Jsme mrtví, Christiane. Všichni jsme mrtví, pomyslela si, když se matce sesunula k nohám. Proč jsem tě jen neposlechla a neutekla, dokud byl čas? Cítila se prázdná, bezmocná a hloupá. Její poslední nadějí bylo, že Richard pochopil varování a je na cestě pryč. Byla to však naděje tak chabá, že Marii i v tomhle zoufalém stavu připadalo směšné vůbec se k ní upínat.

Když vyhlédla z okna, obloha už tmavla.

+++

Měsíc visel na nebi jako boží oko, rudý a divoký. Krun na sobě při každém pohybu, každém nádechu cítil jeho zkoumavý pohled. Světlo, které nosil v sobě, se na první pohled zdálo být přesným opakem moci měsíce - a přesto někde hluboko uvnitř věděl, že jsou jedním.

Příprava hranice vrcholila. Představoval si okamžik, kdy čarodějnici pohltí plameny, a jeho nedočkavost byla tak strašlivá, až to bolelo. Ale vítal tu bolest, protože jedině skrze ni přicházela spása. Jen skrze ni dojdou pomsty a vykonají slovo Boží.

Ty jsi naše světlo, Pane. Veď nás a dej nám sílu.

Procházel davem svých věrných. Rozestupovali se před ním jako mořská hladina, poklekali a naplněni úctou se dotýkali jeho šatů. Otec Krun cítil, jak jeho srdce překypuje láskou ke všemu tomu zástupu, který ho následoval, který v jeho slovech poznal pravdu a byl ochoten položit vlastní život za svatou věc.

Jejich cíl už byl blízko.

Když vyvedli čarodějnici z kaple, už se nevzpěčovala, šla klidně a pokorně. Stopy vyčerpání i přestálého utrpení na ní byly zřetelně vidět. Až když stanula pod hranicí, na okamžik zaváhala a šlehla po něm pohledem naplněným nenávistí.

Proklínej mě, jak chceš, démone. Pán je na mé straně. Ani tví temní druhové ti nepomůžou. Jestli se tě znovu pokusí osvobodit, zničím je jednoho po druhém.

Společně s davem pozoroval, jak jeho muži přivazují čarodějnici ke kůlu. Pak se otočil k nedočkavému zástupu. Byli tady všichni - vesničané i bohatí lešačtí měšťané, pozůstalí těch, kteří padli v Blatouchu, stejně jako věrní ze vzdálených koutů kraje. Nejblíže k němu stála vdova z Černého potoka s celou domácností. Její dcera byla smrtelně bledá a neustále se otáčela a propátrávala očima tmu.

Ty jsi mé světlo, Pane. Veď mě a dej mi sílu. Dovol mi dokončit tvé dílo.

"Bratři a sestry," zvolal. "Došli jsme na konec cesty. Sledovali jsme, jak Padlý zničil Blatouch, jak otrávil mysli našich vládců a přiměl je, aby nás opustili. My jsme však ukázali, že dokážeme bojovat se zlem, že společně vyplníme Pánovu vůli. Bratři a sestry, pomsta, kterou vám předkládám, je vaší zaslouženou odměnou. Dnes v noci vstupujeme do nového věku. Do lepšího světa, v němž Písmo bude nejvyšším zákonem a nikdy už znovu nedovolíme zlu, aby zakořenilo v našem kraji." Zhluboka se nadechl, aby ovládl vlastní vzrušení. "Ať čarodějnice hoří!"

"Ať hoří," opakovaly po něm stovky hlasů, nejdřív šeptem a pak čím dál mocněji. Krun kývl na Rovana, který přiložil k hranici hořící pochodeň, a sledoval přitom výraz na tváři plavovlasé dívky. Konečně to byla ta pravá, nefalšovaná hrůza, po níž toužil.

Nezačala však prosil o milost, jak Krun očekával. Místo toho obrátila tvář k nebi, k rudému měsíci. Zavřela oči. Její ústa se pohybovala, jako by na někoho volala, nevyšlo z nich však jediné slovo.

Jako by na tom záleželo, pomyslel si. Nebylo důležité, jak se čarodějnice rozhodla strávit své poslední okamžiky. Už brzy z ní nezbyde nic než popel.

Oheň přeskočil na suché klestí a začal si rychle prokousávat cestu vzhůru.

+++

Sešli z hor v atmosféře ponurého mlčení. Když stanuli na hranici lesa, rozevřelo se před nimi celé lešacké údolí. Svítila v něm jen dvě místa: samotné město poblikávalo sklesle jako dohořívající louče, zato ruiny Blatouchu se topily ve světle. Zdálo se však, že hranice ještě nehoří.

Čekala je špinavá práce. Měli plán, který nebyl ničím víc než posledním zoufalým pokusem zvrátit nezvratitelné, a jen malou šanci, že se při úsvitu všichni znovu setkají - protože to, čemu budou čelit, přinášelo opravdovou smrt. Proto neplýtvali slovy. Čarodějka s Vladimirem šli ruku v ruce. Nikolaj tiše mumlal slova v dávno mrtvém jazyce a kontrolu nad jeho myslí pomalu, ale jistě přebíral Stribog. Christian se každou chvíli dotkl místa na krku, kde ještě zaživa nosíval na konopné šňůrce zásnubní prsten.

Sešli z hor a pod světlem rudého měsíce vstoupili do světa živých.


Pokračování: kapitola XIX., jednání druhé