Dívka s havraními vlasy: jednání druhé
Otráveně si povzdechl, zatímco Vrána zkoumala čáry na jeho dlani.
"Bude to trvat dlouho?"
"Jen chviličku," ubezpečila ho. Když ji objal a druhou rukou jí vklouzl pod hrubou košili, nechala ho - zdála se tak ponořená do zkoumání linek na jeho ruce, že ho snad ani nevnímala.
"Nejsem první, kdo ti četl z ruky," řekla nakonec.
"Ne."
"Kdo to byl?"
"To už je dávno."
"Nějaká věštkyně. Patřila k tvému lidu?"
"Záleží na tom?" zavrčel. Byl čím dál otrávenější. Pokaždé, když se ji pokusil políbit, odstrčila ho, a po její původní vstřícnosti nebylo najednou ani stopy.
"Seď klidně," napomenula ho. "Co byla ta žena zač?"
"Nebyla jednou z nás. Byla to... divoženka. Stepní čarodějnice."
Vrána sevřela úzké rty.
"Nejen že z tebe četla. Předpověděla ti budoucnost," šeptla a v hlase jí zazněl strach. Vladimir mlčel. "Mluv," vyštěkla. "Co ti řekla?"
+++
Vnitřek srubu páchl alkoholem a močí. Už se šeřilo, ale nikdo se neobtěžoval rozdělat oheň, a tak uvnitř panoval lezavý chlad a nevlídné přítmí. Vladimir nakrčil nos a spíš po paměti se prosmýkl kolem hromady naštípaného dřeva v zádveří.
Otec ležel u studeného ohniště. Musel Vladimira slyšet přicházet, protože se vzepřel na loktech a zamžoural do tmy.
"Vladku? To seš ty?"
Neopověděl. Zastavil se kousek od otce, napůl skrytý ve stínech.
"Vla-Vladku?!"
Komicky se mu pletl jazyk. Vladimir se ušklíbl.
"No tak, poď sem a pomuž mi. Copak nevidíš, že nemůžu vstát?"
Viděl moc dobře - čpící láhev pohozenou za ohništěm i zvratky rozmazané všude kolem. Nenamáhal se ani pohnout. Otec se posunul na loktech a směšně natahoval krk, jak se snažil prohlédnout skrz šero.
"Vladku, no tak. Buď přece hodnej kluk..." zavzlykal ublíženě. "Já jsem tě nechtěl praštit, to přece víš. Jenom sem se nechal unést. Ale ty mi to odpustíš, viď? Vladku, poď pomoct tátovi..." Znovu vzlyknul. "Vím, že se na mě zlobíš. Máš proč. Sem špatnej táta, hrozně špatnej... A ty seš přitom tak hodnej kluk... Ale já to nedělám schválně. To ta zasraná válka. Nebejt jí, máma by tu ještě byla. Vladku, ukaž se. Vím, že tam jsi..."
Chvíli váhal, jestli by přeci jen neměl cítit něco jako výčitky svědomí, zmínka o matce ho však znovu zatvrdila. Pití vyžralo otci do hlavy větší díru, než si myslel - sám přece moc dobře věděl, že zmizela z jejich životů už dávno před válkou, i čí vinou k tomu došlo.
"Vladku..."
Otcovo sebelítostné fňukání už ho přestávalo bavit. Otočil se na patě a vydal se ke dveřím - tentokrát našlapoval co možná nejhlasitěji, aby si otec mohl být jistý, že tam je. A že odchází.
"Vladku!"
Otevřel dveře. Venku se stmívalo a teplota rychle klesala. Dovnitř pronikl studený vzduch.
"Nech mě být!" zakřičel ještě do útrob srubu. "Nenávidím tě!"
"Vladku, počkej!"
Ale to už byl chlapec pryč.
Dveře nechal rozražené dokořán. Věděl, že otec nebude mít dost síly vstát a zavřít je, nebo dokonce rozdělat oheň. Snad se tentokrát nachladí a konečně umře...
Nechal srub za zády a rozběhl se do stepi. Vzpomínka na otců pláč alespoň částečně spláchla hořkou pachuť ponížení z dnešního odpoledne. Další velký kus s sebou odnesl čarovný pohled na noční step. Na nebi se rozsvěcely první hvězdy. Žádná nekonečná modř, která by ho děsila, jen uklidňující šero.
"Vyhni se divoženkám," řekl mu otec předevčírem, když se Vladimir vrátil z lovu. "Zvedá se podzimní vítr, step jich bude plná. Dej si pozor hlavně na ty černovlasý."
Vladimir nebyl včerejší - bylo mu patnáct let a považoval sám sebe za zkušeného lovce. Věděl, jak vystopovat vysokou, a uměl trefit králíka z větší dálky než kdokoliv, koho znal. Rozevláté stíny chichotající se vysokými dívčími hlásky, které na svých výpravách do stepi potkával, už pro něj nebyly ničím neobvyklým - čím dál do travnaté pustiny jste zamířili, tím nevyhnutelnější bylo, že na ně narazíte. Před svými vrstevníky se Vladimir rád kasal, že jednou takovou divoženku uloví, a vysmíval se opatrnosti, k níž ho nabádal otec a ostatní starší muži. Když však byl ve stepi sám, vždycky si od těch divných tvorů držel odstup. Nikdo netušil, co jsou zač - jen to, že čpí magií a přinášejí neštěstí.
Teď mu však vztek na otce a vzpomínka je ho slova dodaly bláznivou odvahu. A jak tak mířil rozhodným krokem dál a dál do stepi, rodil se v něm šílený plán. Otec mu zakazoval divoženky hledat - a pro Vladimira právě teď nic nemohlo být větší pobídkou k tomu, aby udělal pravý opak.
Step před ním otevřela náruč a on se do ní bez zaváhání vrhl.
+++
Poprvé ji spatřil jen jako stín na obzoru, spíš přání než skutečnou bytost. Po páteři mu přeběhl mráz, ale bez váhání se vydal tím směrem.
Zmizela, než se k ní přiblížil alespoň na padesát kroků. V rovné stepi neměla kam se schovat - prostě se propadla do země, jako by nikdy nebyla. Neodradilo ho to. Nehodlal si nechat nahnat strach.
Sundal ze zad luk a založil šíp. Pokud se znovu ukáže, trefí ji dřív, než s ním stačí začít zase hrát nějaké hry. Jenže když se divoženka znovu objevila, už mu nestála v ráně.
Za tebou, rozezněl se mu v hlavě dívčí hlas melodický jako zvonkohra. Ohlédni se, chlapečku.
Poslechl. Byla dost daleko na to, aby se ani nenamáhal vystřelit - tmavá silueta s dlouhými černými vlasy divoce vířícími okolo těla. Nehýbala se, jen ho upřeně pozorovala. Nakonec k němu vztáhla ruku. Rozuměl tomu gestu: pojď blíž.
"Co jsi zač?" křikl. Divoženka zavrtěla hlavou. I tomu rozuměl: nebudu s tebou mluvit. Pojď blíž.
Dej si pozor na ty černovlasé.
Udělal krok vpřed. Pak další, a nakonec jí odhodlaně vyšel v ústrety. Strach nechal daleko za sebou. Zcela ho ovládla zvědavost a nezřízená touha zjistit, zda je ten přízračný tvor skutečný, pohlédnout mu z očí do očí, dotknout se ho.
Stála stále na stejném místě, ruku vztaženou k němu. Usmívala se.
Pojď blíž, chlapečku.
Byl od ní vzdálený sotva na hod kamenem. Kdyby chtěl, mohl natáhnout tětivu a vypustit šíp, který by ji proklál skrz naskrz dřív, než by mu stačila znovu zmizet. Ale na zbraň ve svých rukou ani nepomyslel.
Ještě blíž...
Zastavil se sotva na pět kroků od ní. Až teď si uvědomil, že se divoženka nedotýká nohama země, ale pluje ve vzduchu. Kůži měla bledou jako kůže mrtvého, a vlasy hebké a černé jako peří havrana. Stále se usmívala a Vladimir v tom úsměvu teprve teď spatřil řadu ostrých špičatých zoubků.
Polkl. Strach, který nechal kdesi daleko za sebou, ho začal dohánět.
Bojíš se, chlapečku?
Zavrtěl hlavou.
Lžeš. Všichni se bojíte. Je to už dávno, co se někdo z tvého lidu odvážil vstoupit mezi nás. Proč jsi přišel?
"Chci ulovit divoženku," odpověděl zatvrzele Vladimir. Až ve chvíli, kdy to vyslovil, si uvědomil vlastní hloupost. Ale bledá žena, místo aby se mu těmi ostrými zuby vrhla po krku, zvrátila hlavu a rozesmála se vysokým, zvonivým smíchem.
Lepší odpověď mi ještě nikdy nikdo nedal. Máš skutečně odvahu, malý človíčku. Pojď blíž.
"Měj se na pozoru, divoženko. Umím se bránit."
O tom nepochybuji. Kdybys chtěl, určitě bys mi uměl způsobit plno nepříjemností. Ale teď jsi mým hostem a host se musí chovat uctivě. Pojď blíž.
Snad to byla autorita vyzařující z jejího hlasu, snad jeho vlastní zvědavost, která stále ještě vyhrávala nad strachem. A možná i vztek na otce, ten nikdy neuhasínající plamen, který ho odjakživa hnal dál. Udělal krok a pak další dva. Z divoženky sálal zvláštní chlad.
Podej mi ruku.
Teprve teď se zarazil.
Nikdy se nedotýkej dívky s havraními vlasy, varoval ho otcův hlas.
Možná byl prokletý už v okamžiku, kdy ta slova poprvé uslyšel. Ale kletba zcela jistě usedla na jeho ramena ve chvíli, když vložil svou opálenou, zdrsnělou ruku nesoucí už jen poslední zbytky dětské jemnosti do drobné bledé dlaně divoženky.
Sevřela ji, pak ji obrátila dlaní vzhůru a nehtem druhé ruky jezdila po záhybech kůže, modrých žilách i čarách života. Dlouho je zamyšleně zkoumala. Vladimir jen s obtížemi ovládal rostoucí vzrušení z jejího doteku a fascinovaně pozoroval divoženčin výraz. Jako by ho k sobě přikovala neviditelným řetězem - okolní svět pro něj přestal existovat.
Nakonec vzhlédla. Podívala se mu přímo do očí a usmála se.
Máš odvahu, malý človíčku. Ten poslední, který za mnou přišel, byl tvé krve. Ale nenechal mě, ať se ho dotknu, na poslední chvíli utekl. Urazil mě. A tak jsem mu nemohla věštit dobré věci.
"Věštit?"
Divoženka se zasmála.
Není to snad pravý důvod, proč jsi tady?
"Já znám svoji budoucnost," namítl umíněně.
A jaká je? zeptala se pobaveně.
"Budu velký válečník. Půjdu na západ, kde bojoval otec a ostatní. Porazím ty, kteří se opovážili zaútočit na kmeny. Všichni se mě budou bát a všichni si mě budou pamatovat."
A už nikdy se nevrátím do stepi, dodal v duchu. Už nebude žádné další modré nebe.
Divoženka se znovu zasmála. Nejprve zněl ten zvuk příjemně, ale čím déle ho Vladimir poslouchal, tím větší mu naháněl hrůzu. Smála se, protože věděla něco, co on ne. Něco, co určí jeho další osud.
Máš skutečně odvahu, můj milý, když mluvíš o své budoucnosti před někým, jako jsem já. Líbíš se mi. A proto ti řeknu právě jen tolik, že ses skutečně přiblížil pravdě.
"Takže budu válečníkem?" vyhrkl. Vzápětí se začervenal, když si uvědomil, že zní docela jako malý chlapec.
Budeš mnohem víc než to. Všichni smrtelníci se před tebou budou v hrůze třást. Ale lituji, strachu z oblohy nikdy neutečeš.
Než stačil Vladimir cokoliv namítnout, pokračovala.
Skutečně se mi líbíš, Vladimire. Budu tě sledovat. Postarám se o to, aby se moje věštba vyplnila. Ale teď musíš jít. Tvůj otec na tebe čeká. Určitě už má strach - tak jako vždycky.
"Skutečně musím jít?"
Chtěl bys snad se mnou zůstat navěky? otázala se s dravčím úsměvem. Vladimir zaváhal. Tak je to správně, nenechala ho promluvit. Neodpovídej. Kdybys mi dal špatnou odpověď, mělo by to pro tebe nedozírné následky. Skutečně musíš odejít, můj milý Vladimire, i když máš mé slovo, že bych si tě tu ráda nechala mnohem déle. Ale na památku ti s sebou něco dám.
Vzala jeho tvář do dlaní. Při doteku té chladné elektrizující kůže celý ztuhl. Ovanul ho její sladký dech. A pak, zčistajasna, ho zlehka políbila na rty. Byly jemné jako hedvábí, stejně studené jako její kůže a vyslaly mu do celého těla mrazení a příslib zvláštní, dosud jen v matných obrysech tušené rozkoše.
Sbohem, Vladimire. Bylo mi ctí tě poznat, zašeptala a dřív, než stačil cokoliv říct nebo udělat, byla pryč. Chlapec stál sám v pusté stepi, srdce mu prudce bušilo a okolo zas skučel jen známý, tolik nenáviděný vítr.
Vzhlédl k teď už černému nočnímu nebi. Stále cítil divoženčiny rty na svých a marně se snažil vyznat v divokých pocitech, které se v něm převaloval jako temná mračna těsně před bouřku.
Najednou už to nemohl vydržet. Vyrazil ze sebe divoký výkřik, zčásti bojovný, zčásti vítězoslavný, a rozběhl směrem k domovu. Všechno v něm zpívalo radostí. Bude velkým bojovníkem.
Bude mnohem víc než to!
+++
Budeš velký bojovník. Budeš mnohem víc než to, zněla teď Vladimirovi v hlavě její slova pronášená přes propast desítek let.
"Věštila mi," připustil. "Řekla, že budu velký válečník."
"Řekla víc," namítla Vrána. "Musela říct víc. Pořád si ji neseš v sobě. Ona nečetla, co tě čeká. Určila to."
Budu tě sledovat. Postarám se, aby se moje věštba vyplnila.
Vrána vzhlédla od Vladimirovy dlaně a střetla se s jeho pohledem. V očích se jí třpytila jiskřičky strachu.
"Běž pryč," řekla.
"Teprve jsem přišel," namítl.
"Já nemůžu."
"Zbláznila ses? Najednou sis to rozmyslela a takhle se mě chceš zbavit?"
Nebyl hloupý - viděl, že má žena strach. Jenže on měl zase vztek. Toužil po ní a ona s ním zatím mluvila jako s obyčejným vidlákem ze své vesnice, jako by nebyl důstojníkem dobyvatelské armády a ona jen povětrnou holkou umazanou od bláta. Neměla právo si s ním takhle zahrávat.
"Pořád tě má v moci," šeptla Vrána zoufale. "Stále s tebou je. Cítím ji. Nemůžu... nemůžu to udělat. Prosím, nenuť mě. Běž pryč a zapomeň, že jsi tu někdy byl."
Ale Vladimir už ji neposlouchal. Byl rozhodnutý neodejít, dokud ji nedostane.
"Co to děláš? Ne, prosím! Poslouchej mě přece!"
Hodil ji na hromadu dek. Vrána nejdřív plakala a prosila ho, aby odešel, aby ji nechal být, ale nedbal na žádný z jejích nářků. Když pochopila, že je její snaha marná, rozkřičela se tak hlasitě, až z toho praskaly ušní bubínky. Zuřivě ho kousala do prstů, když se jí pokoušel zacpat ústa, a proklínala ho v jazyce, kterému nerozuměl.
Nezajímalo ho to. Držel v hrsti její vlasy, nekonečné temně černé prameny, a pod sebou cítil teplo jejího těla.
Nikdy se nedotýkej dívky s havraními vlasy.
Zdálo se, že to trvá snad celou věčnost. Rozkoš, kterou cítil, se smísila se vztekem a touhou jí ublížit, přinutit ji konečně se podvolit a poslechnout ho. Dokud ještě bojovala, necítil vinu. To až ve chvíli, kdy se konečně vzdala, stáhla se do sebe a stala se jen mrtvou hmotou vydanou mu zcela na milost, se sám sebe poprvé zhrozil. Ale už bylo pozdě pokoušet se přestat, obracet se proti tomu mocnému proudu, který existoval mimo jeho vůli a který ho unášel dál a dál, až do okamžiku, kde čekalo to největší blaho i nejhorší zatracení.
Svět jen zvolna znovu získával obrysy. Čas se zase rozběhl. Vladimir ztěžka oddechoval a náhle se mu hnusila představa, že by se měl dotýkat Vrániny nahé kůže. Pustil ji a ona se okamžitě stáhla, schoulila se v rohu do těsného klubka. Sledovala ho s výrazem čiré nenávistí.
Se zvláštním záchvěvem lítosti zvedl ze země svůj plášť a hodil jí ho. Byl to dobrý kožešinový plášť, teplý a huňatý, který ho kdysi stál skoro roční žold. Když sem šel, ani ve snu by ho nenapadlo zaplatit jí tolik. Teď však toužil po jediném - co nejrychleji odsud zmizet, vyhnout se vyčítavému pohledu jejích divokých očí. Ale než tak stačil udělat, Vrána zoufale zakvílela.
"Byla to past! Nastražila na tebe past a ty ses chytil!"
"O čem to mluvíš?" nechápal.
"Měl jsi to napsané na kůži, ale teprve teď se to skutečně stalo. Sám sis podepsal ortel." Vrhla se k němu a pověsila se mu na ruku, ze které předtím četla. Chtěl ji setřást, ale držela se ho jako klíště. "Proklínám tě! Mohl ses vyhnout cestě, kterou ti určila, ale sám sis zvolil. Jsi ztracený, rozumíš? Ztracený!"
"Nech mě být!" vykřikl a konečně se mu podařilo osvobodit se z jejího sevření. Vyběhl ven a třískl za sebou dveřmi. Chladný noční vzduch mu vyrazil dech. Běžel pryč od Vrániny chýše, k vesnici a k táboru, ke světlům ohňů a uklidňující přítomnosti jiných lidských bytostí.
"Chytil ses!" slyšel ještě, jak za ním křičí. Ale mohla to být i jeho vlastní představivost.
Kdesi ve tmě zahoukala sova. Noc byla tak černá, jako by se stala živoucí hmotou, přelévala se tam a zpět a omotávala se mu kolem kotníků. Vladimir ještě nikdy neměl tak hrozný strach - ani když stál tváří v tvář smrti uprostřed bitevní vřavy, ani když se nad ním tyčil otec s holí v ruce. Jako by se ho dotklo cosi nesmírného, dalece překračujícího hranice lidského vědomí, a nechalo to na něm nesmazatelnou značku.
Té noci už se ani nepokoušel usnout. Mlčky seděl u jednoho ze strážních ohňů, upíral oči do plamenů a naslouchal tichému hovoru vojáků. Modlil se za brzký příchod rána.
Ovšem ještě než nastalo, do tábora se vrátil průzkumný oddíl vyslaný na sever od vesnice. Přinesl zprávy o nečekaném pohybu nepřítele. Vojsko se začalo hotovit k odjezdu.
Události se daly do pohybu.