Dívka s havraními vlasy: jednání třetí
Když ji poprvé potkal, vracel se zrovna z vesnice.
Strávil celý den lovem s bratranci a domů přicházel v nečekaně dobré
náladě. Našel ji, jak sedí v trávě venku před srubem a kouří. Ve vzduchu
se vznášela nasládlá vůně konopí. Pozdravila ho kývnutím hlavy.
"Kaja."
"Vladimir."
"Je vevnitř. Spí."
Pokrčil rameny, jakože ho to nezajímá. Pak vzhlédl k růžovějícímu nebi. Slunce se pomalu klonilo k západu. Dívka ho sledovala s pozvednutým obočím. Přes levé rameno měla přehozený temně černý cop.
"To se ani nezeptáš, co tu pohledávám?" řekla kousavě, když už to vypadalo, že Vladimirovy oči zůstanou napořád přilepené k obloze.
"Nezeptám. Nepotřebuju se ptát na něco, co je mi jasné."
"Hmm."
"Zeptal bych se proč. Ale nemyslím, že to chci vědět."
Znovu pokrčil rameny a vešel dovnitř. Ale než za sebou prásknul dveřmi, naposledy mu na ní utkvěl pohled - štíhlá silueta proti černajícímu se nebi, holé nohy a kouř stoupající k obloze.
Napadlo ho, že bohové se právě teď musí velmi zlomyslně bavit.
+++
Podruhé se skoro srazili ve dveřích. Byla rozcuchaná, bledá a protáhla se kolem něj hbitě jako užovka. Jenže Vladimir byl lovec. Uměl chytat užovky holýma rukama. Navíc na ni od chvíle, co se poprvé setkali, nemohl přestat myslet, takže měl kromě reflexů i patřičnou motivaci.
Čapnul ji za zápěstí.
"Počkej..."
"Co po mě chceš?" zavrčela. Zaváhal. Sám nevěděl. Jen mu bylo jasné, že ji nesmí nechat odejít.
Ušklíbla se, když spatřila jeho rozpaky.
"Že chodím za ním ještě neznamená, že dám i tobě. Nech mě na pokoji."
Vytrhla se mu a utíkala pryč. Ani se neohlédla. Ale stihl si všimnout, že má výstřih a paže plné tmavých podlitin.
Vešel dovnitř. Oheň výjimečně nebyl vyhaslý. Otec seděl těsně u něj a hřál se u tančících plamenů. V plicích mu pískalo trochu méně než obvykle.
"Koho to k nám vítr přivál," pozdravil syna kývnutím hlavy. "Posaď se, Vladku."
Vladimir jen těžko přemáhal odpor. Nebylo to jen tím, že se otec naposledy koupal před celými věky, a tak páchl víc než celá ta zpropadená chatrč. Nechtěl s ním sdílet jeden oheň, dýchat jeden vzduch. Přesto však poslechl a přisedl si.
"Kdo je ta holka?" zeptal se a ze všech sil se pokoušel o ledabylý tón.
"Nikdo."
"Nebyla tady poprvé."
"Občas se ukáže. Hlavně když ode mě něco potřebuje," zachechtal se otec. Smích okamžitě přešel do odporného bublavého kašle. Pak se na Vladimira podíval pozorněji. Stále ještě to uměl, vynořit se z hlubin alkoholového opojení, zavrtat se člověku do hlavy a přesně přečíst, na co zrovna myslí.
"Drž se od ní dál, Vladku. Je to špína. S takovými si nechceš nic začínat."
"Ty sis začal."
"Já vím, jak se k takovým jako ona chovat."
"Všiml jsem si," zavrčel Vladimir při vzpomínce na dívčiny modřiny. Nečekal by, že je to možné, ale v tu chvíli otce nenáviděl ještě o něco víc než obvykle.
+++
"Kaja? Ty tu holku znáš?"
Seděl v tetině kuchyni ve vsi, před sebou hrnek mléka a hlavu plnou otázek. Na černovlasou návštěvnici se zeptal, jak nejopatrněji dovedl - ale stejně pochyboval, že to stačilo. Teta si uměla dát dvě a dvě dohromady.
"Trochu," připustil.
Stará žena nesouhlasně zavrtěla hlavou.
"Je to nešťastná holka."
"Proč?"
"Přivandrovala sem na jaře s bandou císařských, nechť jim bohové naplivou na hroby. Byli tu jen na skok, za obchodem. Tahala se s jedním z nich. Jenže ten se pořád rval s našimi, až nakonec dostal nožem přes krk. Jeho kamarádi radši rychle zmizeli, ale ji už s sebou nevzali. Tak tu zůstala a od té doby se protlouká, jak může."
"Z čeho žije?"
"Občas pomůže ženským s prací v domácnosti nebo pohlídat děcka. Ale většinou šlape. Co jiného by taky měla dělat. Proč se na ni vlastně ptáš?"
Sklopil oči.
"Párkrát jsem ji zahlédl. A... lidi o ní povídali."
"Lidi."
"Přesně tak."
"Poslouchej, Vladku... Já vím, že máš vlastní rozum. Ale jsi taky hodný kluk, takže to musím říct. Drž se od ní dál, rozumíš? To není děvče pro tebe."
"Otec říkal něco podobného," vylétlo z něj dřív, než se stihl zarazit. Hned si v duchu spílal. Už přece nebyl malé dítě, aby musel hned vyžvanit každou hloupost. A měl pravdu - tetina tvář se stáhla jako bouřkové nebe.
"Dej si pozor, jakým tónem o něm mluvíš, chlapče. Jednou je to tvůj otec a hrdina. Máš povinnost se o něj starat a poslouchat ho. Rozhodně nemáš co strkat nos do jeho záležitostí nebo přemýšlet o tom, koho si vodí domů. A když už si nemůžeš pomoct, tak aspoň drž jazyk za zuby." Pak tetin výraz trochu zjihnul. "Přestaň se tak kabonit, Vladku. A neseď tam jako jelito. Vstaň a pojď na dvůr, pomůžeš mi nanosit vodu..."
+++
Domů se vrátil až k večeru. Měl nejasné, ale o to neodbytnější tušení, že je něco špatně. Jako obvykle se trefil.
Hádali se, hlasitě a dost ošklivě. Padala slova, o kterých by si Vladimir nikdy nemyslel, že je ta holka může znát. Otec předváděl vzteklý záchvat, jakým už dlouho nepočastoval ani vlastního syna. Čas od času proložil křik kašlem tak strašlivým, jako by se už nikdy neměl znovu nadechnout.
Než stačil Vladimir rozrazit dveře a hrdinsky vyrazit Kaji na pomoc, otevřely se samy. Z nich vypochodoval otec, divoce supěl a Vladimira si snad ani nevšiml. Prásknul za sebou a zmizel směrem k vesnici.
Vladimir vešel dovnitř. To něco málo nábytku, který jim ještě zbyl, se povalovalo na jedné hromadě s prázdnými lahvemi, umaštěnými kožešinami a cáry látek. Zřejmě došlo i na trhání šatů.
Kaja seděla v temném koutě. Pod okem se jí táhla vybarvující se modřina a oči měla opuchlé od pláče. Černé vlasy se jí dnes nevlnily po zádech, ale zplihle, smutně padaly do tváře. Vyplašeně vzhlédla a když zjistila, že je to Vladimir, zase sklonila hlavu.
"Co se stalo?" zeptal se.
"Nic."
"Proto vypadal můj otec jako pomsta všech bohů?"
"Do toho ti nic není."
"Zdemolovali jste můj dům. Do toho je mi celkem dost věcí." Sedl si do kouta k ní. K jeho překvapení ho neodehnala - naopak, přisedla si blíž a pak mu položila hlavu na rameno.
"Obejmi mě," zašeptala. "Prosím."
Poslechl, přestože bojoval s rozpaky. Bylo mu sedmnáct a už pár let proháněl děvčata z vesnice, přes všechny jeho pokusy a touhy se však věci nikdy nedostaly dál než ke stydlivému polibku na tvář. Kaja se svýma smutnýma mandlovýma očima a temně černým copem navíc byla něco úplně jiného. Probouzela v něm pocity, které předtím zažil jen jednou - na krátký okamžik, když ho kdysi ve stepi políbila bledá divoženka.
"Moc hezky voníš," zašeptala dívka a přisunula se ještě o kousek blíž. Z ní samotné táhl kouř, pot a závan otcova puchu, ale pod tím vším byla její vlastní vůně, čistá a příjemná. Sebral odvahu a objal ji okolo ramen. Vděčně se mu schoulila v náručí.
"Neměla bys sem už znova chodit," řekl. "Ubližuje ti."
"Díky němu mám co jíst."
"Bije tě."
"Byla to moje chyba. Nebylo mu dobře a já jsem moc mluvila. Umí... umí být moc hodný, víš?" Když Vladimir mlčel, úkosem na něj pohlédla a ostýchavě se usmála. "Jak by mohl být zlý, když vychoval tak dobrého syna?"
"Nevychoval mě on," zavrčel Vladimir, ale lhal by, kdyby tvrdil, že ho ta lichotka nepotěšila. Zřejmě to poznala, protože se usmála o něco víc.
"Myslím to vážně," řekla. "Opravdu."
Cítil, jak mu tváře i uši hoří jasným plamenem. Chtěl odvrátit tvář, aby to neviděla, ale nenechala ho. Naopak si ji dlouhými obratnými prsty přitáhla k sobě a políbila ho tak, jak by se toho od žádné z těch stydlivých vesnických holek nedočkal.
"Líbáš mnohem líp než on," zašeptala přerývavě, zatímco mu její prsty bloudily po těle. Vzápětí si přetáhla přes hlavu ušmudlanou košili. Pod ní neměla nic než holou kůži.
Chtěl se zeptat proč, chtěl po ní vysvětlení toho náhlého obratu. Chtěl sám sebe zastavit, než vykročí na cestu, kde, jak sám tušil, čekaly jen samé potíže. Ale hlas rozumu byl v té chvíli tak slabý a touha dotýkat se jí, mít ji aspoň na krátký okamžik jen pro sebe tak silná, že to byl předem prohraný boj.
A tak se do něj ani nepouštěl.
+++
Potíže si ho našly hned následujícího rána. Kaja beze slova zmizela ještě před svítáním. Jen těsně se minula s otcem, který se vrátil v o poznání lepší náladě, než v jaké odcházel. Když zjistil, že Vladimir je vzhůru, zbystřil, ale nijak to nekomentoval.
"Byl jsem u tvojí nény," prohlásil spokojeně. "Sešla se tam celá starší rada. Rokovali jsme." Mrkl na Vladimira, který ten pohled dobře znal. Říkal - ptej se mě. Umírám touhou ti něco říct, ale stejně tě budu nutit, ať to ze mě páčíš po malých kouscích. A běda, kdyby ses odvážil neposlouchat. Řeknu ti to tak jako tak, a ještě tě přiměju cítit se jako ten nejhorší syn na světě.
"O čem jste mluvili?" zeptal se Vladimir rezignovaně.
"O válce," odpověděl otec spokojeně. "Chystá se další boj. Kmeny se spojují, aby znovu vytáhly proti nepříteli."
Mladík ztuhl.
"Žádné sjednocené kmeny už nejsou. Císařští nás porazili. Na hlavu porazili," namítl. Byla to pravda, kterou znalo každé malé dítě, přesto věděl, že má důvod k opatrnosti. Tohle bylo otcovo nejcitlivější místo.
"Jen si maluj čerty na zeď," zavrčel otec. "Chystají se velké věci, Vladku. Už brzo ty cizáky jednou provždy vypudíme ze stepi."
"Nebo nás oni zaženou hlouběji."
"Dávej si pozor na jazyk, nevděčníku. Cucák jako ty mě nebude poučovat, jak se vede válka."
"Nebýt mě, už jsi dávno pošel hlady," odsekl Vladimir.
"Jsi štěně, které neví, kde je jeho místo. Cos kdy dokázal, chlapečku? Já byl ve válce. Bojoval jsem za naši svobodu. Kdes byl ty, co? Hrál sis na lovce a držel ses ženských za sukni. Nejsi nic," odplivl si otec vztekle.
"Budu mnohem víc, než jsi kdy byl ty," vyskočil Vladimir a vztyčil se nad otcem. "Budu ten největší válečník všech dob."
"To nejlepší, co bys mohl udělat, by bylo umřít za kmeny. A v tom není žádná sláva, chlapče."
"Možná nebudu bojovat za kmeny," opáčil mladík. Vzápětí toho zalitoval, když viděl, jak otci potměšile zasvitlo v očích.
"Takže takhle je to," pronesl jízlivě. "Mladý pán se chce dát k nepříteli. Potom, co jsme pro něj všechno udělali, by nás klidně za pár lesklých penízků prodal a šel bojovat za ty císařské psy. Není to jen zloděj, ale i zrádce." Otci se blýskalo v očích a Vladimir náhle poznal, že ví. Že to musel vědět celou dobu - jak se jeho syn dívá na Kaju i co se mezi nimi odehrálo dnes v noci. Neřekl nic, ale věděl to. Vladimir cítil, jak se mu už podruhé za krátkou dobu studem barví tváře do ruda. Jenže tentokrát to byla jasná známka slabosti, kterou si nemohl dovolit, a hluboce se za ni nenáviděl.
"Zmiz mi z očí," prohlásil otec chladně. "A buď rád, že jsem ochoten takového zrádce vůbec ještě nazývat synem."
A Vladimir šel. Ať se mu to líbilo nebo ne, musel uznat, že tohle kolo otec jasně vyhrál.
+++
Následující týdny se pro něj staly peklem na zemi. Otec ho pozoroval ostřížím zrakem a nevynechal jedinou příležitost, aby si do něj nerýpnul poznámkou o zrádcích a zlodějích. Obvykle by se mu Vladimir vyhýbal, co jen to šlo. Ale jak se počasí ochlazovalo, otcův kašel se zhoršoval a čím dál častěji přicházely dny, kdy nebyl vůbec schopen vstát. Byl tak zcela odkázán na synovu péči - a nevynechal jedinou příležitost, kdy ho mohl se zvráceným potěšením týrat.
I Kaja k nim přicházela častěji než dřív, hladová a prokřehlá. Jak se noci ochlazovaly, četl jí Vladimir v očích strach z blížící se zimy. Většinou nechával ji a otce na pokoji a ona sama s ním nemluvila. Ale párkrát, když už byla na odchodu, ho zatáhla do kůlny za srubem a tam ho líbala a šeptala mu, jak se omlouvá a jak miluje jen jeho. Věřil jí to, i když sám tušil, že by neměl.
Ve vesnici ho zas ostřížím zrakem sledovala teta. Tehdy se jen marně pokoušel odhadnout, co všechno ví - až o mnoho let později mu došlo, že ho musela mít přečteného skrz naskrz. Dobře viděla šikmou plošinu, po které klouzal níž a níž, a právem se jí děsila.
Napětí těkalo pod povrchem jako časovaná bomba. Kdykoliv mohl, utíkal Vladimir do stepi. Lovil nebo se prostě jen toulal pustou krajinou. Navzdory protivnému kvílení větru a věčné přítomnému strachu z otevřeného nebe mu tady bylo nejlíp - co nejdál od lidského světa a všech jeho zrad. Tady mohl doufat, že katastrofa visící nad jejich hlavami nakonec přeci jen přejde.
Marně.
+++
Toho dne měl v plánu přespat u tety. Vracel se z lovu s tučným úlovkem přehozeným přes rameno a byl sám se sebou i se světem vcelku vzato spokojený. A tak když ještě před příchodem do vesnice zaslechl neobvyklé množství vzrušených hlasů, nepojal zprvu žádné podezření.
Hluk měl na svědomí dav srocený okolo tetiny chalupy. To už Vladimir zbystřil. Ale byly to vesměs veselé či jen zvědavé tváře, a tak se jen prodral mezi lidmi a stále klidný vešel dovnitř.
V malé místnůstce s nízkým stropem se kromě několika zvědavců s nejostřejšími lokty tísnila teta, staršina vesnice, otec a Kaja. Ta seděla u stolu a oči měla zarudlé od slz. Otec se naopak spokojeně usmíval.
"Vladku," rozsvítila se mu tvář ještě víc, když spatřil syna.
"Co se stalo?" obrátil se Vladimir k tetě. Až teď si všiml, že je smrtelně bledá. Místo ní však odpověděl otec.
"Bude se slavit veselka."
"Co to plácáš?"
"Dostaneš novou macechu, Vladku," odpověděl otec samolibě a majetnicky položil Kaji ruku kolem ramen. "A taky bratra. Konečně budu mít syna, který je hoden mého jména."
Vladimir na něj dál beze slova zíral, neschopen a neochoten pochopit.
"Ona... ona je..."
Uplakaná Kaja přikývla. Vladimir cítil, jak se v něm zvedá vlna vzteku.
"Jak víš, že je to tvoje?" obrátil se na otce. Starý muž se stále samolibě usmíval. V očích mu čertovsky zajiskřilo. Vladimir cítil past, byl však příliš rozzuřený, než aby si dával pozor.
"Nemělo by snad být, synu můj?"
"Tahala se s každým druhým chlapem ve vesnici."
"Nesmíš věřit pomluvám. Je to hodná holka, která ví, co se sluší a patří. Bude mi dobrou ženou. Nemám pravdu?"
Kaja jen přikývla. Pod vahou otcovy tlapy se zdála být strašně maličká.
"To nedovolím!" rozkřikl se Vladimir zoufale. "Nemůžeš si ji vzít. Vždyť ji utýráš, stejně jako matku."
Buch! Past sklapla. V místnosti se rozhostilo dokonale mrtvé ticho. Všechny pohledy se zavrtávaly do něj. A otec se dál šťastně zubil. Vladimir zoufale hledal podporu alespoň na tetině tváři, nenacházel ale zhola nic.
"Doprovodím vás domů," řekl nakonec. Jen s největším vypětím sil se nutil ke klidu. "Dnes jsem měl dobrý úlovek. Budeme slavit."
"To bych řekl, že budeme," souhlasil otec. "Pár kostnatých ptáků je sice na oslavu tak velké události skoro ostuda, ale musíme vzít zavděk tím, co je. Viď, Kajo?"
Dívka apaticky přikývla. Mandlové oči měla studené a prázdné, pokryté mlhou, která znemožňovala hádat, co se děje za nimi. Vrávoravě vstala a bez protestů se podvolila, když ji otec nasměroval ke dveřím. Ve stejné chvíli se konečně vzpamatovala i teta.
"Co tu ještě děláte?" obrátil se k hloučku čumilů. "Tady není nic k vidění. Jděte si po své práci." Lidé s reptáním uposlechli a začali mizet, až se místnost brzy vyprázdnila.
"Oddáš nás o úplňku," obrátil se otec ke staršinovi. "Chci to mít vyřízené co nejdřív." Společně vyšli ven. Vladimir už se je chystal následovat, ale teta ho zarazila.
"Zůstaň tu," řekla. "Nechoď s nimi, Vladku. Skončí to špatně."
Zavrtěl hlavou. Musel jít, musel si s Kajou promluvit. Úplněk byl za tři dny. Musel to spojení zastavit, než bude pozdě. Vysvětlit jí, že se v otci mýlí, že to bude její konec. Možná zjistí, že měla jenom strach. Že to dítě ve skutečnosti vůbec není jeho. Že...
"Nechoď," naléhala dál teta. Pocítil sžíravý vztek. Nikdy jeho lásku ke Kaji neschvalovala. Nemá právo začít ho teď poučovat, co smí a nesmí dělat. Zlostně se jí vytrhl a bez dalšího slova chalupu opustil.
Cesta do srubu za vesnicí byla ta nejdelší, jakou kdy zažil. Nikdo z nich nepromluvil, jen otec každých pár kroků tiše pokašlával. Když se před nimi konečně objevil malý dřevěný srub, cítil Vladimir nepopsatelnou úlevu.
"Půjdu se postarat o úlovek," řekl. "Kaja půjde se mnou."
Dívka vyděšeně hleděla z otce na něj a zpět. Starý muž ho pozoroval stále s tím lišáckým výrazem, který se Vladimirovi ani trochu nelíbil.
"Jen běž, děvče. Běž mu pomoct."
Černovlasá dívka šla s hlavou svěšenou a rameny staženými, jako by ji vedli na popravu. Vladimir ji zavedl za srub, kde obvykle kuchal ulovená zvířata. Hned vedle kůlny, kde s ní prožil tolik chvilek ukradeného štěstí. Hodil ptáky na zem a vytáhl nůž, který nosil za pasem, do práce se však nepustil.
"Lžeš. To dítě není jeho."
"Je," řekla Kaja třesoucím se hlasem. "Musí být."
"Co to znamená, musí být?"
"Prostě musí. Kdyby nebylo, nikdy by si mě nevzal."
"Možná je moje. Já bych si tě vzal."
Dívka mlčela.
"Proč nic neříkáš? Vždyť jsi sama tvrdila, že mě miluješ."
"Blíží se zima, Vladimire," špitla. "A já nemám kam jít. Jestli si mě nevezme, umřu. Zmrznu, a to dítě se mnou, ať už patří komukoliv."
"Já bych se o vás postarat," namítl Vladimir, ale Kaja jen zavrtěla hlavou. Po tvářích se jí koulely slzy.
"Jsi ještě kluk, Vladku," řekla. Záměrně použila jméno, kterým ho oslovovali jen starší. "A tvůj otec je hrdina. Celá vesnice za ním stojí. Když se proti němu postavíš, vyžene tě. Nebudeš mít nic. Nebudeš nikým. A já... já chci být někým. I kdyby to znamenalo jenom to, že budu něčí žena."
"Ale já tě miluju. A ty miluješ mě. Říkala jsi to."
"Byla to jenom slova, Vladimire. Slova nic neznamenají."
"Ale..."
"Zapomeň na mě. To, co se mezi námi stalo, byla jenom hloupá zábava."
Strnul s obnaženým nožem. I Kaja ztuhla, snad přesvědčená, že zbraň obrátí proti ní. Na zlomek okamžiku ho to taky napadlo.
Pak čepel vší silou zabodl do dřeva.
"Zabije tě," oznámil jí prostě. "Umlátí tě, tak jako umlátil svoji první ženu. Pak tě pohodí někde ve stepi, aby tvoje kosti ohlodaly vrány. A myslíš, že to bude někoho zajímat? Že pro tebe bude někdo plakat? To se šeredně pleteš. Nikomu na tobě nezáleží. Jsi nikdo, a nikým taky zůstaneš."
"Proč to říkáš?" zašeptala přes vodopád slz.
Viděl, že na ni každé slovo dopadá se stejně zničující silou jako bodnutí nože. Ale už neměl sílu prokazovat jí milosrdenství, omlouvat se a brát zpět to, co bylo vyřčeno. Místo toho se otočil a odešel, zatímco ona stála za srubem strnulá jako socha.
Otec se opíral o zeď, kouřil a hleděl do stepi. Ránu, kterou mu syn uštědřil, rozhodně nečekal. S hekáním a kašláním se poroučel k zemi. Tam schytal další dva kopance - do břicha a do zadnice. Vladimir se nad něj postavil s pocitem zvláštního klidu.
"Chytře jsi to vymyslel," řekl. "Nemůžu tě zastavit, ale nebudu tady zůstávat, abych se díval, jak jí ničíš život. Je hloupá a neví, jakou dělá chybu. Můžu jenom doufat, že umřeš dřív, než se to dítě narodí."
"Tys byl vždycky podlej parchant, co, Vladku?" zasípal otec. "Jak by ses jinak moh postavit proti vlastní krvi?"
Jeho slova uťal další silný kopanec.
"Nebudu se na vás dva dál dívat. Než odejdu, chci vědět jenom jednu věc. Kde je pohřbená matka? Rozmysli si dobře, co mi odpovíš. Ještě ses mě možná nezřekl jako syna, ale já už tě za otce nepovažuju. Pokud mi to neřekneš po dobrém, klidně z tebe nejdřív vymlátím duši."
Starý muž ho chvíli pozoroval a zdálo se, že zvažuje své šance. Pak si odkašláním pročistil hrdlo.
"Leží v západních kopcích. Tam, co je kamenné pole."
"Pohřbil jsi ji?"
Na to už otec neodpověděl, a Vladimir neměl chuť dál se ptát.
"Sbohem. Doufám, že až se budeš ukašlávat k smrti, bude tě to bolet."
Když odcházel, ani jeden z nich se ho nepokoušel zastavit. A on už se neohlížel.
+++
Do vesnice se vrátil následujícího dne po poledni. S nikým nepromluvil a všichni se ho stranili - vyprávění o událostech včerejšího večera se rychle rozkřiklo a Vladimirův temný výraz dával případným zvědavcům dostatečně jasně najevo, že nemá zájem o dotěrné otázky.
Vrazil k tetě bez klepání, zdálo se však, že ho čeká. Vrhla se k němu a objala ho. Neopětoval jí stejnou mincí, ale nebránil se.
"Je konec," oznámil. "Přišel jsem se rozloučit."
"Jak to myslíš, konec?"
"Odcházím. Už nemám otce."
"To neříkej, Vladku. Oba jste paličatí jako býci. Máš teď horkou hlavu, potřebuješ si věci pořádně rozmyslet. Zůstaň na pár dní u mě, odpočiň si od něj. Uvidíš, že se to zase urovná."
"Nepotřebuju si nic promýšlet. Vím všechno, co vědět potřebuju. Zřekl jsem se ho. A po tom, jak jsem ho zmaloval, by se i on jistě zřekl mě - kdyby mě ještě někdy měl šanci potkat."
Teta ztuhla.
"Je to tvůj otec, Vladku," řekla zděšeně. "Tvoje krev. Hrdina celého klanu, všech klanů. Obětoval se pro nás. Tvojí jedinou povinností bylo postarat se o něj."
"Dělal mi ze života peklo."
"Na tom nezáleží."
"Ubližoval Kaji. To dítě, které čeká, není jeho."
"Ani na tom nezáleží. Selhal jsi, Vladimire. Jak jsi jen mohl?"
Pustila ho a o krok odstoupila.
"Říkáš, že odcházíš? V tom případě nebudeme to loučení zbytečně protahovat. Sbohem, Vladimire. Ať se ti ve světě daří."
Tetin chlad ho překvapil. Ani v nejmenším nečekal, že by se mu vůbec mohlo dostat tak odmítavé reakce - připravoval se spíš na pláč a přemlouvání. Vlastně doufal, že u ní bude moct na pár dní zůstat, dát se dohromady a chvíli si lízat rány, než se rozhodne, co podniknout dál. Proto teď zůstal zkoprněle stát.
"Nerozuměl jsi mi? Chtěl jsi odejít, tak běž. Nikdo tě tu nedrží."
"Taky že půjdu," odsekl. "A všem vám ještě ukážu."
"Tím, že se přidáš k císařským? Že zradíš vlastní lid, vlastní rodinu a krev? Je mi z tebe hanba," odplivla si teta. "Stydím se, že jsem tě kdy pustila pod vlastní střechu."
"Jednou budeš litovat," odvětil Vladimir. Chtěl, aby to vyznělo stejně chladně jako její slova, ale vpůli věty se mu zlomil hlas. Jen tetin tvrdý výraz ho přiměl spolknout omluvu. Místo toho vyšel z chalupy a práskl za sebou dveřmi.
"Jenom utíkej!" křičela za ním stará žena. "Běž a nevracej se!"
Za otcem se neohlížel, za ní však ano - mnohokrát. A stejně tak za jejím domem, za prašnou ulicí, kterou zničehonic zaplnili zvědavci, za místem, kde vyrostl a které bylo tím jediným, co na světě znal. Desetkrát, stokrát se ohlédl, a nakonec už nedokázal zadržet slzy, které se mu v horkých proudech valily po tváři.
Ale přesto šel. Teta měla pravdu - tady už pro něj nebylo místo. Možná sem nakonec nikdy nepatřil.
Budeš velkým bojovníkem. Budeš mnohem víc než to, šeptala divoženka svádivě.
Šel, i když mu to trhalo srdce na kusy, a vesnice i celý známý svět mu brzy zmizely z očí.
+++
"Zkus to ještě jednou, synu. Jméno, rodinný jméno, původ."
Úředník pověřený zapisováním nových rekrutů byl v zásadě milý chlapík, zvyklý jednat s lidmi všech možných nátur, jazyků i úrovní tuposti. Bylo však parné odpoledne, on se blížil ke konci mimořádně dlouhé směny a tenhle negramotný trhan, který ani po třetím dotázání nebyl schopen dát mu správnou odpověď, napínal jeho trpělivost až na samou hranici možností.
"Jsem... jsem Vladimir," ukázal mladík sám na sebe. "Já... zapsat," zabodl prst do muže sedícího nad archem papíru. "Já bojovat."
"Moc dobře vím, proč tady jsi, synu. Ale nemůžu tě zapsat, když nevím, jaké je tvoje celé jméno a odkud jsi. Chápeš?"
Mladík zoufale zalomil rukama. Už poněkolikáté se rozhlédl v marné naději, že okolo půjde někdo, kdo dokáže jeho problém vyřešit. Úředník doufal v to samé, nikdo takový však nepřicházel.
"Tak ještě jednou..." chystal se říct. Pak si povzdechl. Mladík, který před ním stál, vypadal jako učiněná hromádka neštěstí - hubený, strašlivě špinavý a zcela očividně ztracený i v tom relativně malém městě, jakým byl Ašchebar. Starý muž navíc nebyl včerejší. Dobře poznal, že má před sebou člověka ze stepi. Ne další městskou krysu, která je na povrchu cizincem, ale uvnitř už je v ní všechno císařské. V téhle části světa takoví v posledních letech tvořili naprostou většinou nových odvedenců, a starý muž je pro jejich obhroublou neznalost civilizovaných mravů i neurvalou povýšenost nad příslušníky kmenů neměl ani trochu rád.
Zato tenhle kluk, ten přišel přímo ze stepi. Celý život se s lukem v ruce toulal tím nekonečným mořem trávy. Jeho otec, děd a strýcové ještě před nedávnem pořádně zatápěli císařské armádě. Čert ví, co ho přivedlo zrovna sem. Zdali tuší, co by ho čekalo v případě, že by se jako přeběhlík dostal do rukou svým vlastním.
To všechno úředník viděl. A viděl taky, že před ním stojí ten nejlepší rekrut, jakého za ten den dostane - co za den, nejspíš i za celý měsíc. Tenhle kluk zná jako své boty místa, na kterých se císařská armáda marně snaží zapustit kořeny. Zná jazyk a zvyky. Takoví jako on jsou a budou pro úspěšné podmanění stepi životně důležití. On to samozřejmě neví. Je hladovým, zmatený a unavený a chce jen, aby se ho v tom velkém novém světě někdo ujal. Ale císařská armáda si ho bude cenit zlatem.
A tak se úředník rozhodl, že mladíka nebude nadále trápit. Ukázal na arch před sebou a podal mu pero.
"Tady udělej značku."
Nástroj držel kluk tak neohrabaně, že ho snad musel mít v ruce poprvé. Načmáral na určený řádek kostrbatý křížek.
"Tak vidíš, že to jde. Vítej v císařské armádě, synu."