Jak píšu elfy, část I: archetyp a jeho bílá místa

V poslední době trávím dost času úpravami třetí povídky z plánované sbírky o Ritě a Feem, která se odehrává v divokém horském hvozdu zmítaném ošklivou osvobozeneckou válkou mezi lidmi a civilizací snivých. Ty si můžete představit jako éterické děti lesa, obývající vesnice v korunách stromů, tesknící po starých dobrých časech a ozbrojené proti lidským okupantům luky, které umějí používat se smrtící přesností… Ano, jejich elfská DNA se nezapře.

Cesta od generických elfů k rase snivých v její současné podobě byla poměrně dlouhá. Už na starém blogu jsem před lety otevírala otázku, jak psát elfy a elfskou společnost, a dilema mezi tím, jak se vyhnout klišé a zároveň zachovat elfům jejich "elfskost", nemám úplně vyřešené doteď. Vzhledem k tomu, že se mu ale zase jednou aktivně věnuju, jsem se rozhodla podívat se na něj i v trochu analytičtějším článku. Pod rukama mi nakonec vznikl text, který se dá číst i obecněji: jako úvaha, jak pracovat s konceptem nebo narativem, který čtenář důvěrně zná a má od něj určitá očekávání, ale který se ve své původní podobě dávno stal chodícím klišé.

Pustíme se do toho?

Od elfů ke snivým aneb o čem to vlastně bude

V téhle trojdílné eseji se chci zamyslet nad otázkou, jak psát elfskou společnost. Jak se vyhnout opakování toho, co už zaznělo tisíckrát, ale zároveň svým postavám zachovat tu zásadní část elfské DNA?

Začnu u vlastní tvorby. Ve Dvousvětí jsou sniví jedním z konceptů, které prošly asi největším vývojem. Už od začátku jsem věděla, že v příběhu chci elfy a že budou hrát v rámci univerza významnou roli. Ve svých prvopočátcích ale nebyli ani trochu zajímaví nebo něčím odlišitelní od desítek jiných fantasy elfů, kteří žijí v magickém hvozdu, používají magii a jsou moudří a trochu exoticky tajemní. Civilizace snivých, ve kterou se v průběhu let proměnili, sice pořád žije v lese a pro lidské postavy představuje velkou záhadu. Už ale mnohem lépe rozumím jejímu vnitřnímu fungování a vybavila jsem ji vlastnostmi, které ji od klasických elfů posouvají někam trochu jinam. Teokratická společnost? Komplexní společenská hierarchie, ve které se o moc dělí kněží a sekulární šlechta? Magie pomalu měnící humanoidní těla snivých ve zvířecí? Jo, to všechno v konceptu snivých v dnešní podobě najdete.

Jak jsem se k tomu dostala? I o tom bude tahle esej. V první části, kterou právě čtete, se chci podívat na starý známý archetyp elfa, ze kterého jsem vycházela. Chci se zamyslet nad tím, co je pro něj charakteristické, ale i na to, proč takhle představa přestává fungovat, když se na ni podíváme trochu blíž. Ve druhé části eseje, která by měla vyjít v příštích dvou týdnech, se podíváme blíž na tahle nefunkční bílá místa a zjistíme, co se stane, když do nich doplníme vlastní nápady. Třetí a závěrečná část pak bude o tom, kam nás tahle změna zavede a jaká nová, originální podoba elfů z toho může vzniknout. 

Když se řekne elf

Elfové mají svůj původ v germánské mytologii: najdeme je ve vikingských ságách, v německy mluvících zemích i v legendách a pověstech britských ostrovů. Navzdory christianizaci si udrželi místo v kultuře a lidské představivosti a ve 20. století se pak stali jedním z pilířů fantasy žánru, odkud představu o nich čerpá asi většina z nás.

Jde tedy o koncept s dlouhou tradicí a při psaní musíte počítat s tím, že čtenář už do příběhu vstupuje s určitou představou. To je na jednu stranu fajn: na rozdíl od zcela nové rasy, kterou jste si vymysleli na koleně, nemusíte u elfů složitě vysvětlovat, jak vypadají, v jakých obydlích žijí a kolik mají hlav. To tak nějak intuitivně tušíme všichni.

Na druhou stranu je to ale samozřejmě i omezující. Nemůžete se příliš odchýlit od toho, co čtenář očekává. Nemůžete říct, že vaši elfové jsou svalnatá třímetrová monstra, která táhnou světem v bandách ozbrojených motorovými pilami s cílem pokácet všechny lesy, které jim přijdou do cesty. Nebo jasně, můžete. Ale nepochybně tím čtenáře trochu zmatete.

A tak se rozhodnete jít cestou nejmenšího odporu. Pojmenujete svého elfa nějak tajemně a epicky: třeba Erlathan Norzeiros (první jméno, které mi vyhodil generátor fantasy jmen). Jak asi vypadá? Je vysoký, krásný, s hebkými dlouhými vlasy a moudrýma zářícíma očima. Je ozbrojený lukem, nikdy by však neublížil ničemu živému (kromě skřetů, ti se nepočítají). Žije na nějakém magickém místě – v kouzelném hvozdu nebo vznešeném paláci, jehož obyvatelé tráví své dny četbou tajemných starých knih, honosnými bály a moudrým vládnutím celému fantasy světu. Občas se vydají na quest za jeho záchranou. Nikdy nemusí mýt špinavé nádobí ani čistit latríny.

Daňová politika Gondoru

Dobře, dělám si z toho trochu legraci. Tolkienovští elfové, ze kterých tahle představa vychází, jsou moudří, vznešení a magičtí a je to tak v pořádku – byli koneckonců první. Jistě tam ale vidíte drobný zádrhel. I sebevznešenější bytost jako náš Erlathan při hostině zašpiní nějaký ten talíř nebo dva, a když se vrátí zničený a do krve posekaný z dobrodružné výpravy, v koupelně po něm vždycky zůstane hrozný svinčík. Dokážete si ale představit, že si na své hebké elfské ruce navlékne gumové rukavice, popadne savo a půjde to uklidit? Já moc ne.

Hezky to podle mě vyjádřil George Martin, když položil otázku, jaká by asi byla Aragornova daňová politika. Míří tím na zjevný problém: skutečný svět je plný nudných praktických činností, které se k magické vznešenosti Erlathana Norzeirose vůbec nehodí. Není zábavné o nich psát a už vůbec ne o nich číst. Jenže úplně si je odmyslet taky nemůžeme. Kdo vypěstoval jídlo, které takový elf jí? Kdo postavil dům, ve kterém žije? Kdo po něm uklízí a vykonává všechny ty ostatní nudné nutné zákulisní činnosti?

Samozřejmě, můžete se rozhodnout na tyhle otázky neodpovídat. Jsem toho názoru, že to není nezbytně nutné. Líbí se mi myšlenka Tomáše Sedláčka, který v Ekonomii dobra a zla píše, že v celém Pánu prstenů neproběhne jediná transakce, která by se dala označit jako prodej: všechno, co postavy získají, buď dostanou, najdou nebo ukradou. Podle Sedláčka je za tím snaha vyjádřit se ke konceptu transakcí založených na penězích versus na mezilidských vztazích, případně k vlastnictví jako takovému (je to Glum, kdo vlastní Prsten, nebo nakonec Prsten vlastní Gluma?). Stejně tak daňová politika Gondoru po Aragornově nástupu na trůn je něco, co záměrně nemusí být zmíněno, pokud tím autor chce něco říct. I to je v pořádku. Pokud své elfy zamýšlíte psát jako společenský komentář o (ne)možnosti soužití s přírodou, je jasné, že nebudete podrobně popisovat fungování jejich průmyslového zemědělství.

Problém ale nastává ve chvíli, kdy tenhle krok uděláte nevědomky. Aka chcete si v příběhu nechat Erlathana a jeho druhy jako moudré, krásné vznešené bytosti, které zachraňují svět, za nevysvětlením jeho praktického fungování ale není žádná hlubší myšlenka. Buď ho prostě ignorujete, nebo (což je podle mě vlastně horší) to zalepíte argumentem, že o úklid a vaření se nějak postará magie. Vzniká tak svět, kterému chybí detaily, který působí ploše a genericky. Když používáme magii jako jakési žánrové deus ex machina, které plácneme na všechny nepříjemné otázky, ušetříme si tím sice plno starostí, zároveň se ale připravíme o možnost vymyslet reálie, které by působily autenticky, originálně a pomohly generovat zajímavé zápletky.

Benevolentní vládci světa

Druhý problém, který s milým Erlathanem mám, spočívá v jeho vztahu k ostatním rasám. Tohle bude něco, na co se chci primárně zaměřit v následujících dvou částech eseje, takže to tady nakousnu jenom trochu. Modus operandi elfského soužití s ostatními obyvateli fantasy světa, především s lidmi, je totiž většinou překvapivě nekonfliktní. Ve vaší skupince hrdinů samozřejmě může čas od času dojít ke slovním šarvátkám mezi rytířem a elfským bojovníkem, který je bytostně uražený jeho lidským barbarismem. Takové slovní přestřelky ale málokdy vedou k zásadnějším rozporům a když dojte na epický závěrečný souboj, budou si bez váhání krýt záda.

Pokud ale vedle sebe existují dvě rasy či civilizace, z nichž jedna je výrazně mocnější, musí nutně zaujmout roli moudrého rádce a benevolentního ochránce slabších? Nemůže se stát, že jejich soužití bude konfliktnější?

Zajímavá dekonstrukce tohoto nepsaného pravidla jsou elfové, kteří se víc než své tolkienovské verzi podobají zlomyslným skřítkům či vílám. Tohle je v mnohém návrat ke kořenům a práce s mytologickým předobrazem mocné nadpřirozené bytosti, která nemusí být nutně zlá, je ale náladová, sebestředná, často zlomyslná a svou převahu nad člověkem si neuvědomuje, nebo ji rovnou záměrně využívá. Mými oblíbenými skřítčími elfy jsou ti ze Zeměplochy (vystupují hlavně v sérii o Toničce Bolavé) a z románu Susanny Clark Jonathan Strange & pan Norrell. Elfové jsou tu občas vyloženě zlí a krutí a je nutné s nimi bojovat, občas se špatností dopustí spíš z rozmaru nebo nevědomosti. Tak jako tak ale do příběhu vnášejí chaos, pocit nejistoty a zároveň významným způsobem posouvají děj vpřed.

I když jde většinou o individuální postavy (elfí trickster podle mě ani není typ, který by dokázal fungovat ve větším společenství), je to skvělá ukázka toho, jak adresováním jednoho bílého místa v klasickém archetypu vytvořit zápletku a konflikt. Ve druhé části eseje se chci podívat na to, jak se na podobné slepé skvrny podívat systematičtěji.

Ráda bych ale slyšela i váš názor. Je Erlathan Norzeiros to, co si představíte, když se řekne elf? Čtete, případně píšete rádi o podobných archetypech, nebo se snažíte od klasiky raději uhnout někam jinam? A pokud máte svou oblíbenou variaci na elfy, co vás na nich baví nejvíc?