Jak píšu elfy, část III: vztahy s okolním světem

Vítejte u třetí a závěrečné části eseje o tom, jak originálně pracovat s konceptem elfské rasy a jaká byla při tvorbě Dvousvětí moje vlastní cesta od klasických elfů až k rase snivých. Dnes se chci podívat na motiv, který jsem částečně nakousla už v předchozích dvou dílech: totiž na vztah elfů k jiným skupinám obývajícím váš fikční svět. Jak může práce s ním elfy ozvláštnit?

V první části eseje jsme si představili klasického elfa, tak jak ho nejspíš všichni známe z vysoké fantasy: moudrého, vznešeného, hadru na podlahu by se nedotkl, zato benevolentně dohlíží na klid a mír v celém fantasy světě. Ve druhé části jsme se pak podívali na bílá místa tohoto archetypu, konkrétně na to, co s takovou bytostí udělá do důsledků domyšlená dlouhověkost. Dnes bych se ráda pobavila o tom, co taková úprava může znamenat v kontextu elfích vztahů k jiným obyvatelům vašeho fikčního světa nebo, chcete-li, k jiným rasám.

Už v prvním dílu jsem nakousla pochybnosti o tom, zda vztahy elfů k okolnímu světu musí být nutně tak benevolentní a mírumilovné, jak bývají většinou představovány. Přeci jen, náš dlouhověký elf pravděpodobně za staletí své existence nasbíral dostatek životních zkušeností, dovedností a možná i materiálního bohatství na to, aby mocensky převyšoval své lidské sousedy. Je docela možné, že umí i ovládat magii a třeba je i fyzicky silnější. Proč by měl jen tak sedět a trpět to, že mu lidé šlapou po trávníku před palácem?

Chápete správně – klíčová ingredience, která mi v elfském vztahu k okolnímu světu chybí, je konflikt. Pokud spolu dvě odlišné humanoidní skupiny sdílejí omezený prostor a zdroje, možná se dokážou dohodnout a žít v harmonii. Pokud jsou vaši elfové záměrně pacifisté, je to naprosto fér přístup. Krátký pohled do lidských dějin ale naznačí, že ve skutečných společnostech tohle většinou nekončí dobře. Co se tedy může stát, pokud vedle sebe existují elfové a lidé, dvě odlišné a různě mocné skupiny, a dojde ke konfliktu?

Ano, právě jsme si zadělali na potenciálně dynamické drama. Chtěla bych se teď podívat na dvě jeho verze: v první elfové a lidé žijí bok po boku, moc jim to neklape, ale síla obou skupin je víceméně vyrovnaná. V tom druhém jsou elfové výrazně mocnější. K čemu to povede?

Zažeňte je do moře

Podívejme se na první hypotetický scénář, v němž žijí elfové a lidé vedle sebe. Dochází mezi nimi k neshodám a třeba i k ozbrojeným střetům, ani jedna strana však není dost silná na to, aby tu druhou úplně přemohla. Do jaké situace se dostáváme?

Mým oblíbeným příkladem takové zápletky je opět Sapkowski a jeho Veverky, Scoia'tael – elfové, kteří vzali zbraně a odešli do lesů vést guerillovou válku proti lidem, aby si vybojovali zpátky svůj ztracený svět. Lidskou rasu vidí jako hrubé primitivní tvory, od kterých je potřeba svět očistit (nutno samozřejmě dodat, že lidé si s nimi co do předsudků a nenávisti příliš nezadají). Dochází tak ke krvavému konfliktu, který je na obou stranách plný krutosti a rasové nesnášenlivosti.

Svým snivým jsem podobnou dynamiku plánovala dát do vínku od samého začátku. Jejich svět, ukrytý v tajemném magickém Pralese, se od lidského v mnohém liší, ani jedna skupina té druhé příliš nerozumí a panuje mezi nimi veliká nedůvěra, která se často mění v otevřenou nevraživost a nepřátelství. Historie lidsko-snivých vztahů je posetá krvavými milníky válek a invazí jedné strany proti druhé, což jen zhoršuje konflikty, které mezi sebou mají v době, kdy se příběh odehrává. Nevraživosti mezi lidmi a snivými se ostatně bude věnovat celá jedna povídka.

Jde o zápletku, která ze své podstaty vybízí k řešení makro témat jako politika a historie, navíc při ní velmi pravděpodobně poteče krev. Ne každému autorovi se možná bude chtít ji psát, a ne každý čtenář o ní bude chtít číst. Věřím ale, že v sobě z řady důvodů skrývá velký potenciál, jak si s konceptem elfů pohrát a někam ho posunout.

Je totiž plná napětí a emocí a umožní vám poodhrnout masku vznešeného nezájmu, kterou klasičtí elfové často nosí. Třeba v případě Veverek to funguje velmi dobře: člověk jim chvíli fandí, protože obdivuje jejich touhou po svobodě a ochotu bojovat za návrat světa, ve kterém by byli opravdu doma. Vzápětí si spolu s nimi zoufá nad marností takového boje a lituje jejich zbytečných obětí, jen aby se na ně o pár stránek dál díval očima lidského zajatce a viděl krutá monstra, která kvůli prázdným slovům nemilosrdně prolévají krev druhé strany. Tím, že Sapkowski své elfy vystavil podobně extrémním situacím, mohl blíže zachytit, co se skutečně děje v jejich nitru: jak prožívají emoce jako vztek, strach nebo zoufalství? Jsou krutí, nebo umí být i milosrdní? Nenávidí druhou stranu skutečně slepě, nebo se na věc dokážou podívat i jejich očima? Najednou jsou tak zdánlivě dokonalé bytosti nucené sestoupit z výšin a být konfrontovány se situací, která je extrémní, nepříjemná a odhalí jejich pravé skutečné vlastnosti. 

Kdo pracuje na lenochy?

Může být ale něco ještě extrémnějšího než mezirasový konflikt? Moje odpověď je ano. V druhém hypotetickém scénáři už elfové a lidé nežijí (byť nesnadně) bok po boku. První zmínění jsou mnohem mocnější a mohou si se svými sousedy dělat v podstatě co chtějí. To znamená podřízení a případně i otroctví.

Tenhle náhled na elfy je hodně temný a nevyskytuje se moc často. Napadá mě znovu Sapkowski a jeho Aen Elle, Lid olší – elfové, kteří před dávnou dobou odešli do jiného světa, v němž zotročili původní lidské obyvatele (jak ke své hrůze při útěku zjišťuje Ciri). Druhý příklad jsou pak temní elfové ze světa Warhammeru, v jejichž světě existuje otroctví jako poměrně běžná kulisa. U snivých si s myšlenkou podobně extrémních nerovností sama pohrávám, byť pravděpodobně půjde spíš o hierarchii v rámci rasy, nikoliv její výpady vůči jiným skupinám.

Vzácnost téhle dynamiky je pochopitelná, z elfů to totiž namísto hrdinů příběhu dělá ty zlé. Zároveň mi to ale svým způsobem připadá fascinující: je to převrácení klasického archetypu moudrého benevolentního elfa a návrat k jeho mytologickým kořenům potměšilého skřítka, mocné magické bytosti, která lidi vidí jako hračky určené k vlastnímu pobavení a jejich osud ji příliš nezajímá. Nutí nás to zamyslet se nad tím, co by bytost nadaná velikou mocí udělala, pokud by zároveň nebyla skrz naskrz moudrá a mírumilovná, ale naopak popustila uzdu vlastnostem, které ve fantasy prostředí bývají přisuzovány spíše lidem: krutosti, malichernosti a touze ovládat.

Zároveň je to i znepokojivá odpověď na otázku, kdo asi v Roklince zastával všechny ty špinavé domácí práce. Odpověď, že by to mohli být otroci elfů, se až příliš blíží skutečnému světu, v němž platilo a dodnes bohužel často platí, že slabí pracují na silné, protože jsou k tomu zkrátka donuceni. Pokud určité otázky nemůžete pohodlně odsunout do pozadí s pomocí magie, jejich zodpovězení se rychle stává jedním z klíčových témat ovlivňujících vztahy v celé společnosti a osudy všech jejích členů.

Elfové jako někdo, kdo je schopen zotročit jiné rasy, je jedna z těch extrémnějších variací na klasický elfský archetyp. Věřím ale, že dobře ukazuje, kam až se dá v cestě za originální prací s klišé zajít a jaké skryté (třeba i velmi temné) stránky známých konceptů lze poodhalit.

Co dodat na závěr?

Na začátku prvního dílu eseje jsem psala, že bych se ráda zamyslela nad tím, jak pracovat s konceptem, který čtenář dobře zná a může považovat trochu za klišé, a jak ho napsat novým a originálním způsobem. Věnovala jsem se elfům, hodně z toho, co tady padlo, se ale dá aplikovat i na jiná témata, klidně mimo fantasy. Pustila jsem se do ní z velké části i proto, abych si sama utřídila myšlenky a zpětně analyzovala, jak jsem se při tvorbě snivých dostala tam, kde dneska jsem, a kam směřovat dál.

Všechno to, co jsem tu popisovala, jsou totiž teoretické úvahy, ne přesný návod, jak k podobnému problému přistoupit. Pokud to sami zkusíte, nejspíš zjistíte, že i s jeho pomocí se můžete velmi rychle zamotat do složitostí tvorby světa, očekávání čtenářů a směřování příběhu, nemluvě vůbec o tom, že občas si postavy prostě dupnou a reálie se musí přizpůsobit jim, ne naopak. Mnoho částí světa snivých vzniklo právě takhle: příběhem jedné konkrétní postavy, jehož detail dal vzniknout nějaké kulturní zvláštnosti, politické frakci nebo třeba náboženské tradici. Myslím, že při tvorbě světa a vymýšlení příběhu to má fungovat oběma směry – od postav směrem k širším zákonitostem, stejně jako od obecných pravidel ke konkrétním postavám. Vždycky ale pomáhá se čas od času zastavit a zamyslet se nad tím, jak vlastně ten či onen prvek funguje. To byl můj hlavní cíl i v textu, který jste právě dočetli.

Jak se díváte na scénář, ve kterém mají elfové s okolními rasami nepřátelské vztahy? Myslíte, že může poodhalit některé temnější stránky elfského charakteru? A co říkáte na podobná analytická zamyšlení nad psaním a tvorbou fantasy světů? Můžou při psaní pomoct, nebo dokážete tvořit i bez nich?