Jak píšu elfy, část II: dlouhověkost

Ve druhé části téhle trojdílné eseje o tom, jaká byla moje cesta od klasických elfů ke snivým a jaké jsou vůbec možnosti práce s tímhle konceptem, se chci zaměřit na konkrétní bílé místo a ukázat, co může jeho zaplnění přinést. Navážu tak na první díl, který řešil, jaké jsou hlavní atributy fantasy elfů a proč nemusí vždycky fungovat. Konkrétně jsem psala o tom, že klasický tolkienovský elf je moudrý a ušlechtilý, jeho archetyp ale má určité slepé skvrny, kterým se jako autoři můžeme chtít věnovat. Je jich celá řada: otázka toho, kdo ve světě elfů vaří a uklízí, jak v něm vypadá chudoba, nebo proč jsou vztahy mezi elfy a ostatními rasami tak často velmi mírumilovné a prosté konfliktu.

Všechno tohle jsou věci, nad kterými se většinou nezamyslíme, protože už automaticky očekáváme určitou odpověď. Právě proto jsou to ale zároveň výchozí body, které nám můžou pomoci začít s konceptem pracovat zajímavěji. Tuhle úvahu bych ráda ilustrovala na konkrétní vlastnosti, kterou si většina z nás s elfy spojí: na jejich dlouhověkosti. Co se stane, pokud se v téhle zažité představě začneme šťárat trochu víc?

"Víš, Geralte, co je největší problém s dlouhověkostí? Sex."

Dlouhověkost je něco, co se s elfy pojí poměrně běžně – Tolkien, jehož nejznámější elfští hrdinové jsou staří doslova tisíce let, v tom ostatně založil silný precedens. Zároveň jde o rys, který osobně považuju za jeden z nejošemetnějších a jako čtenář ani autor ho nemám moc ráda. Mám k tomu dva hlavní důvody: zaprvé jsem toho názoru, že je těžké realisticky vykreslit postavu, jejíž staří se zásadně vymyká lidské zkušenosti, stejně jako věrně zachytit její interakce se světem, od něhož ji dělí velký věkový rozdíl. Myslím, že většina autorů, která si před sebe postaví podobný úkol, to udělá spíš nevědomky a příliš to nezvládne. Druhý důvod je pak ten, že když se to naopak povede, realisticky vykreslené dlouhověké postavy mají tendenci být pěkně depresivní.

Právě z těchhle dvou důvodů je to ale podle mě jedno z nejlepších bílých míst, od kterých můžeme začít klasického elfa dekonstruovat. Jak by asi fungovala do důsledků domyšlená dlouhověká bytost? Zásadní problém, na který tady samozřejmě narážíme, je, že podobnou zkušenost ve světě okolo sebe prostě neodkoukáme. Přesto ale existuje řada děl, kterým se povedlo celkem zdařile popsat, jak by asi mohla vypadat odvrácená strana dlouhověkosti.

První z nich, jak už ostatně naznačuje podtitulek, je Zaklínač – ostatně vůbec jeden z mých nejoblíbenějších příkladů originální práce s elfy. Tady se úskalí dlouhověkosti do velké míry točí okolo dopadů na reprodukci, (ne)schopnosti elfského druhu zajistit si pokračování touto přirozenou cestou a silného pocitu zmaru a definitivního konce, před který to elfy jako rasu staví – ať už proto, že přeživší jedinci jsou příliš staří a biologicky neschopní se rozmnožovat, nebo proto, že z nich vlivem vysokého věku vymizela všechna touha a přeneseně tudíž i zájem o to, aby jejich rasa dál pokračovala.

Jde podle mě o brilantní nápad hned z několika důvodů: zaprvé je tím osud elfů tematicky svázán s jedním z hlavních motivů ságy, totiž koncem starého světa a existenciálním žalem, který to přináší těm, kdo umírají (fyzicky či metaforicky) spolu s ním. Zadruhé to umožňuje podívat se na elfský archetyp z úplně nového pohledu a na docela hmatatelném příkladu ukázat rozpor mezi jejich tolkienovskou éteričností a zcela praktickým aspektem života, který musí jakožto humanoidní bytosti řešit. A zatřetí, skrývá se v tom řada poměrně hlubokých otázek pátrajících po tom, jaký je vztah mezi jednotlivcem a jeho osobními volbami a zachováním druhu či společenství jako celku.

Udělat spojnici mezi dlouhověkostí a libidem je podle mě odvážný krok (protože bude mít vliv na plno dalších aspektů toho, jak taková postava myslí a jedná), je ale zároveň velmi upřímný (zkušenosti na tenhle aspekt života prostě vliv mají a není těžké představit si, že od určitého věku jejich přemíra povede převážně k apatii). Není to však nejzazší mez, za kterou se dá jít, ani nejdrastičtější modifikace stravitelné verze elfa v něco, co díky své dlouhověkosti začne postrádat některé klíčové lidské vlastnosti.

Jak jsem zmínila na začátku, nemám práci s dlouhověkostí ráda, a to ani jako čtenář. Jedním z příběhů, ve kterých dlouhověké, elfům podobné postavy fungují v tomhle směru výborně, ale způsobují mi těžkou depresi, jsou Tiste Andii z Malazské knihy padlých.

Nebudu tady zabrušovat do podrobnějších reálií světa Malazu, to by bylo na samostatný článek. Pro potřeby mého argumentu postačí říct, že Tiste Andii jsou nesmrtelná, velmi mocná a v době událostí hlavní malazské ságy nepočetná rasa, jejíž elfské DNA je poměrně zřetelné, třebaže elfové jako takoví se ve světě Malazu nevyskytují. Tiste Andii bezcílně bloudí po světě, občas se přidají na tu či onu stranu válek, které právě probíhají mezi jinými rasami, sami však nemají žádné jasné směřování. Právě naopak: trpí hlubokou ztrátou vůle žít, konat, existovat jinak než ve zcela pasivním stavu. Jedna z Tiste Andii dokonce přiznává, že někteří z jejího druhů raději volí smrt v bitvě jako formu sebevraždy, místo aby dál pokračovali v existenci, která pro ně postrádá jakýkoliv smysl. Třebaže i mezi Tiste Andii se najdou aktivně jednající postavy a důvod jejich apatie je komplikovanější, dlouhověkost v něm hraje významnou roli. Na rozdíl od řady univerz, v nichž se dva tisíce let staří elfové plni naděje vydávají na quest za záchranou světa, v případě Malazu vidíme, jak ošklivé důsledky může příliš vysoký věk mít: postava už zkrátka viděla a zažila všechno, nic ji nedokáže překvapit či v ní vzbudit emoce, její přístup ke světu je v lepší případě cynický, v tom horším naprosto rezignovaný.

To je něco, o čem se čte poměrně obtížně. Zároveň je to ale motiv, který v sobě má obrovskou dynamiku a skýtá prostor pro množství fascinujících zápletek. V Tiste Andii je snadné vidět elfy – je v nich plno z těch klíčových charakteristik, které jsme jako čtenáři naučení rozeznávat. Díky důsledné práci s tímhle aspektem ale starý známý archetyp zároveň dostává úplně novou dimenzi, která příběh posunuje vpřed.

Zaplňování bílých míst

Jak Zaklínač, tak Malazská kniha padlých pracují s archetypem elfa způsobem, který respektuje jeho hlavní charakteristiky, zároveň však čtenáři předkládá svou vlastní variaci, která je něčím nová, zajímavá, vybízející k otázkám. V případě Malazu se navíc Ericksonovi podařilo jít ještě o krok dál a představit úplně novou rasu, u níž ale intuitivně tušíme pojítko s elfy. Jak toho oba autoři dosáhli? Z velké části právě tím, že adresovali jedno z významných bílých míst klasického archetypu, v tomto případě elfskou dlouhověkost, a položili si otázku: co se stane, když tuhle věc dovedu do jejích logických důsledků? Výsledkem jsou postavy, které jsou všechno možné, jen ne stokrát opakované klišé.

Při svém vlastním psaní snivých jsem podobnou techniku adresování bílých míst používala taky, byť šlo o dost intuitivní proces, který bych jen těžko zvládla shrnout podobně úhledně (jsem si ostatně jistá, že podobné to ve skutečnosti měli i výše zmínění autoři). Otázce dlouhověkosti jsem se snažila vyhýbat (tahle věc se mi pořád mění, momentálně se ale kloním k tomu, aby se délka života snivých až na výjimky podobala té lidské), byla však řada dalších, v nichž jsem se od klasického elfského archetypu vědomě odklonila: mezi jinými třeba v otázce náboženství, vztahu k přírodě nebo poměrně rovnostářského fungování společnosti.

A pak je tu jedna velká, kterou jsem nakousla už v první části eseje a která zároveň s dlouhověkostí úzce souvisí: vztahy s jinými rasami. Můžeme si to představit jako logicky navazující krok. Pokud totiž jednu z ras ve svém fantasy světě uděláme nepoměrně starší, bude se s tím pojit určitý náhled na svět odlišný od lidského – a dost možná i mocenská převaha. Jak tohle promění klasický elfský archetyp? Právě na to se chci zaměřit ve třetí a závěrečné části eseje.

Jak to máte s dlouhověkými postavami vy? Můžete je, nebo se jim raději spíš vyhnete? A připadá vám, že si s jejich psaním autoři umění poradit?